Finale.

Finale. (Své ženě.)
Snad je to tichý léta sklon, snad je to klidný podzim již – života vážný, dumný ton den za dnem táhne ke mně blíž Ať to, či ono – těší nás ten dávno vytoužený klid, my měli mračný bouřný čas, teď máme mírný zlatý svit. V něm chvilkou zablýskne to sic, však bez děsu a bez hřmění – je to jen záře blýskavic, jež neruší nás ze snění. My měli máj; byl jeden ples pln vůně, zpěvu, překrásný – však kdyby se nám vrátil dnes, my víme; byl by nevčasný. 138 V něm často žárem zemdlel zrak, v něm se jen touhy dráždily a vůní, leskem často tak duch býval těžce opilý. Je po všem. Nynější náš smích je úsměv bez všech hlaholů, avšak i slzy ve zracích už tekou zcela bez bolu. Ať se svět bouří, víří, rve, my rádi jdeme z něho zpět ve čtyři stěny jizby své, v náš malý, drahý, klidný svět. Jak rádi máme chvíli tu, kdy tma vše skrývá dokola a na podlaze ve kmitu zář z kamen mocně plápolá! Jak rád tu hovor zapředu vždy milý, třeba bez krásy: co bude zítra k obědu, jak bídné venku počasí – 139 A není to snad duše rez – čas přísný chce to takto mít: máj bouřný vůni má a ples, a říjen snění, ticho, klid. A kdyby nyní pomalu i zima zlá už přišla k nám, vím, že se člověk bez žalu jen usměje svým šedinám. My víme: přijde. Přijde i ta smrť, jež obrátí nás v prach, však touto nutnou ideí se neděsíme ani v snách. Až přijde jednou chvíle ta, viď, půjdem s klidem v nitru svém, vždyť v mocné hymně života jsme byli notou, výkřikem, a nežli vyzněl výkřik ten, jsme vpili všechno duší svou: lesk jitra, zamračený denden, pak západ s krásnou záplavou... 140