Snad je to tichý léta sklon,
snad je to klidný podzim již –
života vážný, dumný ton
den za dnem táhne ke mně blíž
Ať to, či ono – těší nás
ten dávno vytoužený klid,
my měli mračný bouřný čas,
teď máme mírný zlatý svit.
V něm chvilkou zablýskne to sic,
však bez děsu a bez hřmění –
je to jen záře blýskavic,
jež neruší nás ze snění.
My měli máj; byl jeden ples
pln vůně, zpěvu, překrásný –
však kdyby se nám vrátil dnes,
my víme; byl by nevčasný.
V něm často žárem zemdlel zrak,
v něm se jen touhy dráždily
a vůní, leskem často tak
duch býval těžce opilý.
Je po všem. Nynější náš smích
je úsměv bez všech hlaholů,
avšak i slzy ve zracích
už tekou zcela bez bolu.
Ať se svět bouří, víří, rve,
my rádi jdeme z něho zpět
ve čtyři stěny jizby své,
v náš malý, drahý, klidný svět.
Jak rádi máme chvíli tu,
kdy tma vše skrývá dokola
a na podlaze ve kmitu
zář z kamen mocně plápolá!
Jak rád tu hovor zapředu
vždy milý, třeba bez krásy:
co bude zítra k obědu,
jak bídné venku počasí –
A není to snad duše rez –
čas přísný chce to takto mít:
máj bouřný vůni má a ples,
a říjen snění, ticho, klid.
A kdyby nyní pomalu
i zima zlá už přišla k nám,
vím, že se člověk bez žalu
jen usměje svým šedinám.
My víme: přijde. Přijde i
ta smrť, jež obrátí nás v prach,
však touto nutnou ideí
se neděsíme ani v snách.
Až přijde jednou chvíle ta,
viď, půjdem s klidem v nitru svém,
vždyť v mocné hymně života
jsme byli notou, výkřikem,
a nežli vyzněl výkřik ten,
jsme vpili všechno duší svou:
lesk jitra, zamračený den,
pak západ s krásnou záplavou...