Hedva a Jiřina.

Hedva a Jiřina.
Oči šedé, jako popel, zlatý vlas, smích veselý – to je Hedva v každé chvíli, ručka, jako mramor bílý, její chůze graciesní, jak let modré libelly. Jiřina je bledá, vážná, v tmavých očích svůdný šer; když ji zřím, mně tane vždycky na mysl věk homérický, tmavovlasá Artemida; její řeč ma vábné „r“. Čas jim plyne beze rmutu – jedna chvíle veselá! Blažeností přímo zpíjí tón je stkvostných melodií odpoledne při klavíru z Lohengrina, Otella. [75] Než nad všechno jde jim kouzlo bálového večera: na Žofíně v divém tanci změní kvapík za romanci, Straussův valčík nedaly by za celého Wagnera. Mají rády svět ten celý, jdou jím jako sladkým snem, vše je kolem rozesměje: šat, řeč, gesta, obličeje – Hedvu smíchem luzným, bouřným, Jiřinu jen úsměvem,úsměvem. Bahna žití, kde svět rmutný valí, potácí se, rve, neznají – na kalné tůni dva ty květy s jemnou vůní zří jen modrý odlesk nebe – bílých vodních růží dvé... Co tu bude jednou slzí, bolů, stesků, hořkých ztrát, nežli s resignací děsnou dvě ty růže v tůň tu klesnou – doba květu přec jen mine, lístky musí opadat... 76 Však to bude jen ta chvíle, kdy to začne prosou hřmít, loučení se s illusemi, odříkání, smutek němý – než ty růže v tůni klesnou – pak zas mohou sťastny být. Jsou tu vážné dobré paní s vzornou péčí mateřskou, starosti jim čelo stíní, hudba nervosní je činí, pro tloušťku už netančí víc – a přec při tom šťastny jsou... 77