Modlitba.
Ty věčný, věčně zapíraný
a přece nikdy zapřený,
při každém kroku kolem znaný,
a nikde nikdy spatřený.
Ty přenesmírný Tvůrce všeho,
ó, můž’-li před velebnost Tvou
hlas červa vstoupit nicotného
se svojí prosbou odvážnou –
mé koleno, jež nikdy v žití
se nesklonilo, klesá teď,
z mých prsou modlitba se řítí –
ó, bože, laskavě k ní hleď!
Ne za sebe, ne za svou slávu,
ne za své štěstí, za svůj klid
– já nelačnil po laurech davu
a umíraje zvyk’ jsem žít –
109
však za tu bytosť dobrou, sladkou,
jež není sestrou mi, ni matkou
a přec mi v bídném žití vším,
dnes ruce spínám k nohoum Tvým!
Tvůj anděl nechť svou peruť bílou
nad zlatou hlavou povznáší,
a mrak a bouř nechť vší svou silou
už napřed od ní zaplaší,
nechť očím nedá vědět ani,
co je to slza palčivá
– krom té, již radosť z nenadání
na dlouhé řasy věšívá –
nechť chrání bílé čílko její
před zlobou vrásek, teskných rýh,
nechť chrání v jejím obličeji
dvé lilií mi nádherných,
nechť v žití, v snění vždy ji vede
jen příjemnýma cestama,
jak parkem, kde jsou růže bledé,
jež ona tolik ráda má!
Ó, Tvůrče, ve své minulosti
já každým slovem, dechem svým
těm, k nimž jsem přilnul náklonností,
jsem byl vždy jenom neštěstím –
110
dnes před budoucnem chvím se skrytě
jak před popravou drsný kat –
ó, prosím za to drahé dítě,
jež mám tak nekonečně rád:
ať jejího vůz štěstí jede
přes moji raděj’ mrtvolu –
když ta jen cesta k štěstí vede,
a já to snesu bez bolu!
A pakli v žití perspektivě
i bez mněmě, bože, čeká ji,
že bída, žal ji skruší divě,
že čelo vrásky zorají,
že šedé oči plakat mají,
že zmodrá granátový ret
nad vysněnými nyní ráji,
nad smutnou troskou mladých let –
nechť raděj’ hned k ní smrť jde tiše,
ten nejmilejší v žití druh,
tak tiše, jako s modré výše
jde světlý večer v letní luh...
111