Má oči dobré, šedé, líné,
v nichž kmitne blesk jen bezděčně,
řeč rychle z tenkých rtů jí plyne,
má ráda slovo: „báječně...“
Vlas její rusý česán vždycky
jak radí Bazar důkladný,
šat modní splývá harmonicky
s tím tílkem v celek bezvadný. –
Nač lhát?... Zjev její musím zříti
za dne i v noci v snění svém...
jest jitro nového to žití,
či svit před smutným západem?
Oč moudřejší je komár malý,
jenž žije jedno podletí,
když jednou křídla trochu spálí,
už víckrát k ohni neletí!...
Má rusá slečno, tentokráte
se, viďte, pranic nestane,
a k muce nové, děsné, klaté
mé srdce, viďte, nevzplane!
Když na Žofíně při koncertu
my setkáme se v letní dny,
na pozdrav můj vy polo v žertu
mi vraťte úklon obřadný!
A v lednu v bále, kdybych taky
vás k tanci vyzval všetečně,
vy rcete, mhouříc líné zraky:
„Jsem znavena již báječně!“
A setkám-li se někde s vámi
na filistrovských výletcích,
kde milosrdně dají dámy
za špatné vtipy krásný smích:
tak něco mluvte, jako včera
jste prohodila bezděčně:
„Láska je žití phylloxera,
však já – jsem zdráva báječně!“
Já tajně vzdychnu: Kdyby chtěla
nás určit sudba k štěstí jen,
pak nebyla by jistě směla
zde stvořit tolik, tolik žen...
Tak budeme si stále zvykat
a tak to vždycky řekneme,
a budem to tak dlouho říkat,
až tomu věřit budeme.
A byť i srdce pozvedalo
svůj časem úpěnlivý hlas –
to bude trvat jenom málo,
a rozum umlčí je zas.
Pak snad to snesu beze trudu,
až půjdete s kýms k oltáři,
pak snad i honosit se budu
moudrostí onou komáří...