Kdys na Zvíkově zřeli v letní den
se poprvé dva drobní studentíci.
Ač z různých škol, pln snů byl ten i ten,
a tak si čtli cos příbuzného v líci.
Hned spolu starý prolézali hrad,
do modrých lesů ztápěli se vnad,
milému řek dvou naslouchali šumu
a žasnuli, když mistr v skvělém umu
na zašlé fresky živé barvy klad’
v arkádách krásných. O rok starší hoch
se ztrácel při tom v jakous těžkou dumu:
ó, kéž by znát, kéž vše by zvědět moh’,
co v minulosti jeviště tu mělo,
ký život tady šuměl v dávných dnech
a jaké půtky řinčely a boje
zde na hradbách a v síních jaké kroje
se pestřily a čí to zazněl vzdech
tam z hladomorny, kde tak neveselo.
A druhý, patře na celý kraj s hlásky,
měl v očích plno nadšení a lásky,
vše šeptalo a hovořilo k němu:
šum vod i lesů, hrad, jenž tich a pust,
i větru van, když bystře kolem táhl,
i vraní skřek, když slétaly se k sněmu,
že cítil, v struny srdce kdos mu sáhl,
a v duši tušil křídla písně růst.
A v nádvoří když potom usedli,
děl mladší, v tváři městsky pobledlý,
tak v horování: „Básníkem chci býti,
chci našich niv a lesů vypět krásu,
nechť teplo krbu odepře mně žití
a osud trní vplete do mých vlasů!“
Tu druhý, starší hoch svou opřel skráň
a děl: „Co dějů v každé tuším střílně!
Chci sestupovat v minulost, jak v báň
se spouští kovkop, bádati chci pilně.
Leč všecku slávu, pocty, jméno dám
za domov teplý, kouzlo rodiny,
já bez něho věk žil již dětinný,
máť, otce ztrativ – opuštěn a sám...“
Dvě k přátelství se stiskly mladé dlaně,
a stařík Zvíkov s úsměvem si vzdych’,
jsa němým svědkem slibů mladických,
jak k metám svým chtí kráčet odhodlaně.
Pak rozešli se hoši, zpět však hled
se dlouho stáčel... Přešlo mnoho let.
A oba hoši jsou již nyní staří,
leč to, co tenkrát ohněm plamenným
i ve zraku, i v duších plálo jim,
to do dneška tam ještě stále září.
Z nich jeden básník je, a snad i pravý,
než čela jeho nedotk’ se let slávy,
spíš časem křivda spár mu v srdce vťala,
však poznal přec, co láska neskonalá,
a dětí smích mu s čela sháněl mrak.
A badatelem velkým stal se druhý,
jenž s nepamětí vešel v zápas tuhý,
naň oslav, poct se snáší lesk a znak,
leč stín, jenž ztměl se v žití jeho mladém,
se nerozplynul – často chvěl se chladem,
jak bez hnízda by tisk’ se k stromu pták.
A kamarádi dosud jako kdysi,
ti staří hoši stále slibují si,
že vydají se spolu jeden den
na starý hrad, tam stisknou poznovu
si ruce svoje do všech žití změn
a vypovědí všecko Zvíkovu.
Zda bude stařík s nima spokojen?