JANU ČARKOVI
My setkali se spolu dříve už:
Vy ještě chlapec na voze jste jel
s kravkami někam, asi pro jetel
na pole vaše dolů od Heřmaně,
a k Blanici já šel jsem, starší muž,
kde lákal olší stín a louky vděk,
a netuše, že básník ve vás roste,
k vám, k vašemu jsem vozu vzhlédl maně,
a vy jste smek’.
A dnes já smekám zase před vámi,
jak jímají mne vaše sloky prosté.
Z nich čerstvé hroudy pach vstříc dýchá mi,
Hůreckých lesů pryskyřičná vůně,
kostelík vidím vaší rodné vísky,
chalupy kolem, v olšinách mlýn blízký.
Zas jak bych seděl u černavé tůně,
již ze zasnění nevzrušil ni vlak,
neb u své milé sosny osamělé
se díval v dál, jak večer stíny stele,
na modravý vrch skočický pnul zrak...
Ach, ano, já v tom milém kraji pil
jen zář a krásu plnými tak doušky,
já u stříbřitých rybníků jsem snil
a s knihou lehal do mateřídoušky,
co vy jste těžce rost’
jak stromek, který ve skále má kořen,
jed’ černý chléb a bídy hryzal kost,
znal tvrdou práci, kterou klesal zmořen
váš otec už; vy zřel jste, jak se prudce
54
k vám valí osud, pláč jak matkou třás’,
když se kus pole musil prodat zas,
a její tvrdé, mozolnaté ruce.
A přec jak dva, již se už dávno znají
a po letech se našli v jednom shluku
a k tomu kraji
tam u Blanice stejnou lásku mají,
si stiskněm ruku!
55