HUS PŘED KONClLEM
Byl shromážděn již koncil. Zabarella
a d’Ailly, mocní římští kardináli,
s Michalem, Pálčem shodli se již zcela,
že odsouzen Hus bude, že ho spálí.
Tak zlomena hůl nad ním dřív, než ještě
před koncil vstoupil, pravdy svojí bráně;
hruď českých pánů svíral bol jak kleště,
a císař kýval, Páleč mnul si dlaně.
Tu náhle, rychle zatmělo se v síni,
tma rostla, druh již sotva viděl druha,
číst nemoh’ zrak ni psáti ruka nyní,
že pro světla ven spěchal starý sluha.
„Hle, zatmělo se slunce!“ zvolal kdosi,
a venku, kde dřív den byl plný jasu,
v klášterním sadě pěnkavy a kosi
třepali křídly, úzkost ve svém hlasu.
A na všecky jak hrůza když teď padá
z té tmytmy, a kde blíž oknům, strašné šedi:
mrtvolně siná živých tváří řada,
zaražen každý, nikdo slova nedí.
Tu Mladenovic šeptl k pánu z Dubé:
„Když Bůh vbit na kříž, svět stín pokryl tmavý.“
A pan Jan z Chlumu rameny jen škubeškube,
a máchnuv rukou, polohlasně praví:
58
„Tvář samo slunce zakrývá si v studu,
neb nemůže již dívati se ani,
jak zášť tu plane k člověku, ne k bludu,
a pravda se tu šlape, žehná lhaní!“
„Hm, povídačky ještěještě“ – Zabarella
si myslil – vzejdou„vzejdou z této věci hloupé.“
A d’Ailly stíral stále pot si s čela,
jenž stále víc je chladnou rosou koupe.
Zachvěl se císař: „Což když znamení to,
že nevidí Bůh na něm viny žádné,
a věčná hanba stihne soudce tyto
a na mne také prokletí stín padne?“
Vtom vstoupil Hus, žoldnéři před soud veden,
a jak se octl prostřed refektáře,
hle, ten se jasnil, teď vnik’ paprsek jeden,
a ted zalila vězně celá záře...
A tak ho zříme dosud, zjev ten světlý,
a zříti budem dále po vše věky
se duchem zvedat nade vším, co zetlí,
a nad temnot a nad křivd černých vzteky.
59