SOUMRAK V PODZIMU.
Tak smutno! Nebe mhlivé,
a pod ním tupý klid.
Tak smutno! Nebe mhlivé,
jak dítě neduživé
den zmírá, sotva svit’.
Zem vlhká, vítr duje,
a chvílemi zas mží.
Zem vlhká, vítr duje
a větve ulamuje,
a zvuk to poslední.
A není tma ni světlo,
ni teploteplo, ani mráz.
A není tma ni světlo.
46
Kéž křídlo zimy smetlo
by vše radš v jeden ráz!
Co dál je, nelze zříti.
Vše ztraceno je v mhách.
Co dál je, nelze zříti,
jen močál mdle tak svítí,
kol rozlit po lukách.
Tak nahé stojí stromy,
a dole leží list.
Tak nahé stojí stromy,
a jak se větev zlomí,
též mnohé spadne z hnízd.
Jak srdce by to prázdné,
když vylét’ pták a prch’,
jak srdce by to prázdné
sám do propasti srázné
se smíchem strom byl svrh’.
A mně je teskno divné,
dnů přešlých cítím vlek.
A mně je teskno divné,
a v duši mojí živne
zas bolesť vzpomínek.
47
Má skráň se na strom chýlí,
jenž býval jeden květ,
má skráň se na strom chýlí,
jak nejlíp on v té chvíli
by moh’ mi rozumět.
48