OZÁŘENÉ OKNO.
Dr. Fr. Holmanovi.
Již pozdě. Ulicí sám musím v noci spět,
a sníh mi sahá po koleno;
kol všady temno je, že sotva vidím vpřed,
jen tam, hle, okno ozářeno.
Tam plane ve výši v ten oblak sněhový
jak tmou světélko, duše děcka,
a jak tak hledím výš až k němu pod krovy,
mně přízeň k němu roste všecka.
A sním a přemítám, kdo za ním bdí to as,
zda kmet, zda dívka jemné pleti,
kdy hvězdy na nebi, a zlatých snů je čas,
proč k němu spánek nepřiletí?
68
Ó, je-li básník to, a duše horoucná
teď nové písně sloku přede,
ať jména jeho lesk plá v mlhu budoucna
jak okno jeho do tmy šedé!
A je-li matka to nad chorým děckem snad,
jež oknem tím se dolů smává,
kéž jeho klidný dech by k uchu teď jí pad’
a dceruška jí vstane zdráva!
69