Obraz v lese.
– Paní Růženě Svobodové –
Starý obraz pověšený ve hlubokém lese,
na červeném kmenu sosny, která k výši pne se,
kolem les a les jen stojí, s věčným stínem, tmavou chvojí,
sotva přes ten starý obraz slunce zamihne se.
Ale pak v tom okamžiku paprskové záře
Madonny zříš velkým smutkem poubledlé tváře,
jak se v lesů stíny dívá, kde ni pták si nezazpívá,
kde je ticho, ticho, ticho, jako u oltáře.
Jak by koho v tmě a šeru hledaly ty oči,
ale sem jen zřídka noha suchým listem vkročí,
jenom kámen svrhnou skály – rány, slyš! – však z dáli, z dáli,
nevíš, jsi-li na vrcholu, nebo na úbočí.
18
Zachvěješ se, nevíš, před čím – nebo les jen schladá?
Lesy mlčí, přes koruny letí mraků řada,
a ty letíš někam zpátky, do pověstí, do pohádky,
v které poutník bloudí, bloudí a sám v lese padá.
Ale pohled pod ten obraz, v květ, který žnou srpy,
a v ty oči se slzami, modré jako chrpy,
úsměv vrátí v jeho rysy, nebo, kde ten obraz visí,
lidská srdce přec jen blízko – milují a trpí.
19