I.
[1]
Vám, kteří lesy v lásce máte,
Vám, kteří lesy v lásce máte,
vám, kteří lesy chápete
a nad květem se zadumáte
i nad písničkou ptáčete:
svých veršů malou knihu nesu
a chtěl bych sen vám zbudit rád,
že šel jsem s vámi stínem lesů
jen jedenkrát, jen jedenkrát...
[3]
Pozdrav lesům.
Pozdraveny buďte, staré lesy,
se svým tichem i svých zvuků směsísměsí,
s tím, co ve vás kvete, krouží v let;
se vším, co vám přelétlo kdy čelo,
co tu zpívá, co tu někdy pělo,
a co ani nevysloví ret!
Prvně pluh když ostří v zemi vrazil,
přírody si duše tichý asyl
našla ve vás, bloudíc vaší tmou,
a zde dosud, nechť si větry pádí,
může sníti o svém bujném mládí,
kdy jen lesy, lesy hlavy pnou.
S úctou hledím k tmavé vaší tváři
jako v líc, již vráskou zrylo stáří,
život, bolesť, mnohý tichý stesk.
Co jste zřely dnem i nocí tmavou!
Mnohou bouř jste rozrazily hlavou,
mnohý kmen pad’, jak jej srazil blesk.
4
Ale uvnitř – věčně mladá krása,
pramen zvoní, pták si láskou jásá,
kvete vše, kam paprsk slunce vběh’;
v srdci vašem není živlů války,
jen jak cestou kráčím, cítím z dálky,
staré lesy, pokojný váš dech.
V bouřích žití, které jdou i přijdou,
v tuhém boji se zlobou i bídou,
dnů i roků tvrdou nepřízní
šťasten je, kdo jako vy, ó, lesy,
věčnou zeleň v prsou uzamkne si,
mládí, které kvete, plá i zní!
Lesy, lesy, buďte pozdraveny!
Životem i světem unavený,
kde nám srdce zvolna tuhne v kov,
zniknuv na mžik všednosti a pracím,
k vám, ó, lesy, nazpátky se vracím,
pod váš stinný, pohostinný krov!
Zahalte mne zelenou svou clonou,
řásnatou a bohatou a vonnou
kolem kol a zase měkce tak,
abych zapad ve vás, ve svět jiný
jako v moři padá do hlubiny
dlouho větrem bičovaný vrak!
5
Nad mou hlavou, dlouhých tišin plny,
zavřete se klidně jako vlny
s korun svojich hudbou tajemnou,
ať jsem jako květ, jenž ve vás dýše,
skryt a stajen – a co bouří, výše
aspoň mžik ať letí nade mnou!
6
Silnice.
Jde bílá silnice, jde spádem volným lesy,
jde přímá, dlouhá tak, širými pod nebesy;
kol světle zelené si sedly borovice,
jich mladé výhonky ční vzhůru jako svíce.
Však tam, kde níží se, les čeká na ni černý,
a nad ním modrý zas až v obzor nedoměrný
se výší, stupňuje, tu tmavší a tam bledý,
až v modrou linii vše splyne naposledy.
Kol ticho hluboké, že slyšet záchvěv stromů.
Jen chvílí ozvuk ran sem padne z blízkých lomů,
kde lámou opuku, a těžká vozu kola.
Les v záři oddýchá a žluva kdesi volá.
Zem v žáru cítíš jen, jak kráčíš bílým prachemprachem.
Slyš, houští chvěje se. To v tichém kroku, plachém
ven z lesa vyšla laň, kams v dálku upne oči
a v lesy protější pak uleknuta skočí.
7
Jdeš stále níž a níž. Tu podle cesty zpráhlé
kol starých pařezů zříš troud a popel náhle.
Zde tábor cikánů byl včera, zlatou září
tu šlehly plameny do snědých, tmavých tváří.
Kam asi odtáhli? Kam oblaky as letí?
Les vlídně přijal je, ty bludné jihu děti.
Teď v slunci bodák blysk’. To četník se tu beře.
Ach, jak mi líto je té bludné lidské zvěře!
8
Cestou z jara.
Jen dvakrát v žití jaro procítíš:
vonící hlínu, proudu bystrý šum,
pučící stromy, teplých větrů tah,
jásavou píseň, květ, jenž padá z dum.
Tu celou velkou radosť života
a procitnutí, víry, souladu,
tu jara duši teplou, hlubokou
a její mluvu, její náladu.
To prvně jako dítě v jarní den,
jež vyběhlo si samo v čerstvý luh,
a do oblak se dívá, zpívajíc,
a bledým rtíkem loká bystrý vzduch.
A po druhé, když cítíš, jaro sám
že neseš ve své duše hluboku,
a pod korunou lesních stromů jdeš,
a někdo drahý jde ti po boku.
9
Jen tenkrát, tenkrát, do dna šťasten sám
a volný jako ptáče po lese,
ty chápeš vše, co láskou, kterou máš,
kolkolem tebe všude děje se.
A pravda-li, že nejkrásněji žil,
kdo cítil nejvíc, ať to ples neb tíž,
jsi vskutku šťasten v každé chvíli té,
neb dvojím srdcem všecko procítíš.
10
Tak volno!
Tak volno – tak volno – tak volno mi dnes!
Je nade mnou nebe a přede mnou les,
jenž dlouhý a vonný a šerý a něm,
a já jsem tak docela ztracený v něm.
A necítím bolesť ni vzpomínek hlod,
to padlo kams na dno hlubokých vod,
a kdybych měl říci, jak v duši mi jest,
já musil bych výsknout až ku záři hvězd.
Kam kráčím sám nevím a nechci to znát,
je dost mi, že dýchám a že jsem zas mlád,
a kdybych měl říci, co miluji, hned,
já musil bych v náruč vzít celý ten svět.
Jdu září, jdu stínem, jdu v hloubku i výš,
ach, zdá se mi všecko, že chápu zde již,
a řítím se v štěstí jak nebesy pták,
jež modrá, tak modrá a bez oblak...
11
Ozvěna.
V hlubokém starém lese spí kdesi ozvěna,
zelenou clonou větví a kmenů stajena;
ne, nespí, sedí tiše, kde skály svítí tes,
a dívá se a dívá v ten dlouhý tichý les.
A vidí lesy tmít se a vidí lesy kvést,
v dne záři žhavé dřímat a dýchat k svitu hvězd,
par závoj, stromů chvění, let ptáků, listu pád,
a tiché kroky zvěře, kdy všecko šlo už spat.
Pak v teplý večer z jara zří mnohý lidí pár
a zná tu jejich lásku, jak skály svojí žár,
svým okem bloudí s nimi, jak ruku v ruce jdou,
až zajdou v lesa stíny a splynou s hloubky tmou.
To všecko zří a plnou má duši krásy té,
a často vlídné oči má slzou zalité,
jak dojímá ji život a tichý lásky cit,
a chtěla by vše říci – a nesmí promluvit.
12
Jen když si lesem výsknu, jak nejvíce jsem moh’,
neb táhle lesní strání se rozhlaholí roh,
tu na své nohy skočí a dlaně k ústům dá
a se šíleným plesem ti nazpět zajásá...
Tak zakleto jen ženy je srdce v mlčení,
nechť nový příval citu se z hloubky pramení,
nechť plné novým štěstím, že dalo by se v let
a zvonilo v svém tluku to v celý širý svět.
Jen když se sladké: Láska! na tvojích zachví rtech,
jak odpolednem slunným když táhne lesa dech,
tu vyšlehne to z oka a zrumění to líc,
a láska! láska! láska! ti letí náhle vstříc!
13
Píseň.
Zlatým prutem slunce šlehá,
v trávě kvetou modré zvonce,
píseň ptáků – lásky něha –
nemá konce, nemá konce.
Zlehka chví se haluz stromů,
vzduchem tolik vůně táhne,
chtěj či nechtěj – braň se tomu,
ono ti to k srdci sáhne.
A jestli tam ve hluboku
utuhlo a stvrdlo cosi,
změkne to a náhle v oku
slzu máš jak krůpěj rosy.
Vy, kterým květ opad záhy
a jen trn zbyl k touze denní,
nechoďte přes lesů prahy
pro své lásky zapomnění.
14
V lese možno zvednout hlavu,
s úsměvem se vrátit k práci,
jako z rána když se v davu
rozletují z lesa ptáci;
Nový sen a píseň přísti,
k životu most nový klenout,
ve vzpomínek knize čísti –
ale nikdy zapomenout!
15
Písmena.
Co život mi, co osud skytá
a v moji duši znamená,
je jak ta ve kmen stromů vrytá
a vyřezaná písmena.
To značí – a tam křížek bývá –
že někdo v lesa stínu kles’,
a v jiných lásky cit se skrývá
dvou lidí, již se vedli v les.
Těch památek co vidím v lese
a najdu je i po letech,
strom stár je, sotva hlavu nese,
však mnoho vyčtu z písmen těch!
Mech s lišejníkem na kmen sednou,
a hořký úsměv na ústa,
však co v ten kmen je vryto jednou,
to nikdy více nesrůstá.
16
Ať blesk jej nebo topor skruší,
ať pod let padne břemenem,
on padne ve své lesní hluši
s tím starým svojím písmenem.
17
Obraz v lese.
– Paní Růženě Svobodové –
Starý obraz pověšený ve hlubokém lese,
na červeném kmenu sosny, která k výši pne se,
kolem les a les jen stojí, s věčným stínem, tmavou chvojí,
sotva přes ten starý obraz slunce zamihne se.
Ale pak v tom okamžiku paprskové záře
Madonny zříš velkým smutkem poubledlé tváře,
jak se v lesů stíny dívá, kde ni pták si nezazpívá,
kde je ticho, ticho, ticho, jako u oltáře.
Jak by koho v tmě a šeru hledaly ty oči,
ale sem jen zřídka noha suchým listem vkročí,
jenom kámen svrhnou skály – rány, slyš! – však z dáli, z dáli,
nevíš, jsi-li na vrcholu, nebo na úbočí.
18
Zachvěješ se, nevíš, před čím – nebo les jen schladá?
Lesy mlčí, přes koruny letí mraků řada,
a ty letíš někam zpátky, do pověstí, do pohádky,
v které poutník bloudí, bloudí a sám v lese padá.
Ale pohled pod ten obraz, v květ, který žnou srpy,
a v ty oči se slzami, modré jako chrpy,
úsměv vrátí v jeho rysy, nebo, kde ten obraz visí,
lidská srdce přec jen blízko – milují a trpí.
19
V mechu.
Jak na mechu jsem ležel tich,
tu krásný motýl kol se mih’
a kroužil kolem stále;
já motýla jsem chytit chtěl,
však pak jsem řekl: Je ho žel!
Nač zlomit křídlo, setřít pel?
A motýl letěl dále...
Kol kvetl mnohý krásný květ,
jen vztáhnout ruku, mohl hned
jsem vyrvati jej skále;
však já jsem řekl: Jsi tak mlád,
kde zkvet jsi, dokveť, nač tě rvát?
Ó jistě máš svou zemi rád!
A květy kvetly dále...
Pak, jen jsem přivřel mdlobou zrak,
myšlénka přišla, krásna tak
a mohla mou být v mále;
já moh’ ji zavřít v píseň svou,
však řek’ jsem: Co ti slova jsou,
jsi hudbou, září, snem a hrou!
A snil jsem v mechu dále...
20
Paseka.
Rád oči přimhouřím a potoulám se v snění
a potom vídávám v něm často, bezděky,
jak v slunci planete a v dusné tíze denní
skrz dlouhý tmavý les, ó, velké paseky!
To moře metlice jak nemělo by konce,
je všecka sežloutlá, jak padá na ni žár,
v ní s okem oblohy se chvějí modré zvonce,
a pozdě do noci zní cvrčků zpěv a svár.
Těch stromů titánů, jež trčely tu prve,
jen nízký pařez teď a kořen vzpomíná,
kol září jahoda jak kapka čerstvé krve,
a svěží kapradí svůj vějíř rozpíná.
Jak sama příroda by z lásky, snad i studu
tu ruky člověka ukrýti chtěla sled,
jež krásy nedbajíc, ni bolestí, ni trudu,
jen jeden nechala strom státi uprostřed.
21
Ten dlouho tady stál jak stařec mdlý a chorý,
jenž viděl, nepřítel jak do rodných pad niv,
zřel bídu, oheň, boj a marnou krev a vzdory,
vše padlo, na troskách on jediný zbyl živ.
A volá k sobě smrť a zvedá k nebi čelo
a prosí, rouhá se a klne v nebes dál.
Tu jednou nad krajem se celým náhle stmělo,
a zlomený kmen viz, jak blesk jej v půli sklál.
22
Les na večer.
– Růženě Jesenské –
Tu tam přes kmenů hnědou kůru
poslední záblesk zakmitne,
ve trávě zvonek pohléd’ vzhůru
a zamknul oko blankytné.
Je ticho, ticho. Nikde zvuku,
jak někdo prst by k ústům vztáh’,
i kukaččino slední kuku
kdes zaniknulo v hlubinách.
Les žije sobě. Plášť si tmavý
ze stínů přitáh’ k rameni
a jak, když sám je, básník pravý,
v dumání pad’ a myšlení.
Oddých’ si volně, jeho dechem
se nehnul ani stromů list,
ó, tiše tiše nyní mechem,
les počal novou píseň příst.
23
To bude píseň o svítání,
o slunné záři, o letu,
o červánkovém prokmitání,
o rosných slzách na květu.
O těch, kdo tady v mladých letech
rty k sobě prvně sklonili,
o zbloudilých a spících dětech,
jak na květině motýli.
O, tiše, tiše! Všecko dříme,
a vše to jsou sny duše mé –
však my tu píseň uslyšíme,
až z rána v lesy půjdeme.
24
Lesy šumí.
Kráčím lesem. Lesy šumí. Jako když se baví,
nachylují důvěřivě stromy k sobě hlavy.
Sosna k dubu uklání se, buky k mladé jedli,
jakoby to nejtajnější, sladký hovor předly.
A to listí letos nové! vV celé lesní stráni
to je ruchu, to je šumu, to je povídání!
Pode kmeny, pod borůvčím staré listí hnije,
a můj každý kročej lesem hlouběj zatlačí je.
A tu vzdychne, jak by šlo to z hloubky samé země:
Šum si, šum jen, bujný liste, však též spadneš ke mně!
25
Kukačka.
Ó kukačko, ty v modré šeři
kdes utajený proroku,
jen kukej, nikdo neuvěří,
co věstíš v lesa hluboku!
Já cítil, jak mi líce blednou,
když jednou jsem se tebe ptal:
Jak dlouho? A tys jenom jednou
mi zakukala opodál.
Ach, rád jsem, že tě slyším tady
a že ti to dnes mohu říc’,
v svém srdci cítím život mladý,
viz ozářenou moji líc!...
Kdys láska prošla srdci dvěma,
a dvojí rty se ptaly tě:
Jak dlouho? A ty jako němá
jsi utichla v svém úkrytě.
26
Ó bído! Tedy nikdy svoji?
Pak raděj černý příkrov mar!
A v malém domku krytém chvojí
už dávno šťasten lidí pár.
Tam láska byt má neustálý,
ten kout je tich a odlehlý,
a já tak rád zřím k domku zdálí,
když večer světlo rozžehli...
Však vidím, jak jsi tenkrát lhala,
a vše, co věstíš, jaká lež,
a že ti plesem, lhářko malá,
když koho v lese oklameš!
Však přece aspoň v jedné věci
ty pravdu mluvíš. Když se ptám:
Ó kukačko, ach řekni přeci,
co milých šlo tu jako v chrám;
co polibků les viděl v mechu,
co srdcí v sladké závrati:
ty kukáš, kukáš bez oddechu
a nepřestáváš kukati...
27
Lesní motiv.
To srdce není opuštěné,
jež jenom jednou milovalomilovalo,
a jak strom z jara v listí žene,
tak v zeleň svou a v květy hnalo.
Ach, přešlo všecko. Květy zvadly
a opad’ list, jak vždy to bývá,
a za jesenní mlhy schladlý
se u lesa strom pozachvívá.
A přešly všecky štěstí chvíle,
kdy slza maně vstoupí v řasy,
kdy líbají se ruce bílé,
a kdy se hladí drahé vlasy.
Ty chvíle a ty okamžiky,
ten zápal a ti snové čistí,
ty schůzky a ty teplé rtíky:
to vše je jako spadlé listí.
28
Snad řekne kdo: Proč v suché strouze
kol stromu toho listí hnije?
A strom ten starý z něho pouze
jak srdce z mrtvé lásky žije.
29
Vřes.
– Aloisu Jiráskovi –
Pod vysokým lesem, na veliké pláni,
kam vždy padá slunce neuprosný žár,
kterému jen lesa kůlový plot brání,
rozkvetlý vřes kryje celý suchopár.
A ten žár je stále parnější a prudčí,
vzduch jak by se vedrem tetelil a chvěl,
a v tom květném vřesu polétá a bzučí
malých, zlatokřídlých statisíce včel.
Je to jako moře růžovatých květů,
z každého je cítit celý zdravý les.
Na co myslíš tady? Na vděk dívčích retů?
Na červánků plápol, v kterém stojí ves?
Nebo z chudé půdy překrásný květ vida
týčit se a chvěti, voněti a plát,
na ty myslíš, kterým v hlavách stála bída
u kolébky chudé, soužení a hlad.
30
Ze podkrovních jizeb, chyží chudších skály
vypučeli přece v divukrásný květ,
z něhož statisíce jako včely ssály
víru, naděj, lásku, sílu svou a vzlet.
31
Podzimní jitro.
Podzimní jitro stromy a keři
prosvítá v lesů zákoutí,
a už jak zas by v stínu a šeři,
ve mraku chtělo zhasnouti.
Mraky se honí s olovnou tíží,
jakoby nesly v nitru sníh,
nahý strom v smutných dumách se shlíží
v nečistých deště kalužích.
Sychravo, vlhko. Kam se zrak dívá,
ospalé, pusté lesy zřím...
Kdosi jde cestou. Však zas už splývá
postava jeho v mlhy dým.
Sežloutlé listí dávno je dole,
po lesích větrem rozváté,
haluze k nebi přímé a holé
trčí jak ruce rozpjaté.
32
Jenom ty duby listem svým chřestí,
netratí jara ozdobu:
tak si, má duše, vzpomínky štěstí
vezmeme s sebou do hrobu.
A břečtan strání, skalného zdiva,
svěží a krásný teprva,
praví mi, že i památka živá
mohyly naše přetrvá.
33
Píseň.
Vás, malí drobní ptáci,
když letíte k nám zpátky,
co padne a se ztrácí
a mizí bez památky.
Na dlouhé mořské pláni,
na vrchů sněžné výši,
a kdo to zavolánízavolání,
to vaše slední slyší?
My jdeme z jara lesem
a posloucháme ptáky,
a hruď se nám chví plesem,
a slzou vlhnou zraky.
Tak zrovna jako loni
si trylkuje a pláče
a stýská, výská, zvoní
to malé drobné ptáče.
34
A myslím, myslím časem,
jak bude mi as jednou,
až s nové vesny jasem
se noví ptáci zvednou.
A v oblak budou splývat
po dlouhých dobách zimy
a budou zpívat, zpívat –
a já – nebudu s nimi?!
35
V zimě.
Před starým stromem, sbírajíc klestí,
stanula žena vrásčitá,
vzpomíná svého smutku i štěstí,
o jaru, zimě přemítá:
Ty, starý brachu, býval jsi mladý,
zelená byla každá sněť,
nu, jsou tu léta jak u mně tady,
ach, co kdy bylo a co teď!
Rostli jsme spolu, sestárli oba,
přelít’ věk hlavu tvou i mou,
žili jsme, žili, teď přijde doba,
že nás, dva stromy, podetnou.
Oba jsme staří, oba se chvějem’
únavou, léty, zimami,
není už jinak s života dějem –
rostou už mladí před námi.
36
Bouře tě rvaly za léta znoje,
a mně bol mnohý brázdil líc,
tvoji klesť sbírám, a srdce moje
též jen klesť suchá – pranic víc.
Ale než lehnem’ na staré pleci,
ale než padnem’ na tu zem,
viď, brachu, v zimě někoho přeci
ještě tou klestí zahřejem’!
37
Ticho.
Ticho, ticho, lesní ticho, hluboké jak zapomnění.
Bez pohnutí staré duby, staré buky ční a stojí.
A přec ve vás, tiché lesy, a přec ve vás klidu nenínení,
jako není ani chvíli klidu v mladé duši mojí.
Stále se tam něco chvěje, stále se tam něco děje,
stále se tam něco vlní, stále se tam něco budí,
sny a touhy, tuchy, přání, stará bolesť bez naděje,
moře, moře nepokojné vlní se to v naší hrudi.
A já usnu přece jednou, zajdou sny a touhy s nimi,
budu spáti bez pohnutí, necitelné roven skále,
a vy, lesy, bez oddechu budete zas nad jinými,
kteří přijdou hledat poklid, bez klidu se chvěti dále..!
38
Studánky.
Jsou duše, a já také znal jsem jednu,
studánky které tají šerý les,
vždy uzavřené včera jako dnes,
však shlédni blíž a vidíš v ně až ke dnu.
Ty nevábí tě nikdy šumem vnadně,
je hledat musíš lesem širým sám
a často k jejich tajným hlubinám
jen maně jdeš a nakloníš se nad ně.
Tam pomněnky jen kvetou kolem nich,
jak ve vzpomínkách svých by pouze žily,
je povrch jejich kliden vždy a tich,
k nim sotva větřík vnikne rozpustilý.
Však také slunce sotva kdy v ně padne
a nezahřeje čistou jejich hloub,
jen na pokraj jsi jejich v mechu stoup’stoup’,
a cítíš, jak jsou chladné, do dna chladné.
39
Tvůj obraz jenom na mžik do nich kles,
tvou lásku vskutku nikdy nepochopí,
jak nad studánkou rozkládá se les,
těch neprostupných korun šeré stropy.
Však pro přátelství tiché stvořeny,
jež dají všem, kdo nad nimi se sklání
a kdo z nich pít chce, cestou znavený,
jsou přec jen lesa velké požehnání.
40
Píseň o potoku.
Než si probil skalou
jenom dráhu malou,
co to stálo sil!
coCo to práce stálo,
než se prodral málo
houštinou a travou,
slunce pozdravil!
Co je po tom komu?
Sekáč jde kol domů,
žízeň padne naň,
k potoku se schýlí,
aby k ústům v chvíli
pozved’ čistých chladných
perlí plnou dlaň.
Co je po tom dětem?
Chtí se zdobit květem
41
kol svých bílých čel;
ku potoku běží,
v jeho vlnu svěží
noří v okamžiku
nožky svojí běl.
A nač vzpomínati,
čím se život platí,
za dnů veselých?
Mezi olšinami,
mezi malinami
potok zvoní, zvoní,
jeden spěch a smích.
Přes balvan jen prudčej’
zapění se ručej,
květ si urve v klín
a pak volným letem
krouží lučin světem,
veselý a šťastný,
tam, kde klepá mlýn.
Ještě tam z té dáli
blyskne, neustálý
42
hovor, zpěv a šum,
i za noční hluše
slyším, kterak kluše,
neznavený poutník,
s šeptem tichých dum.
Počkej, buď mi druhem,
vem mne s sebou luhem,
v zář i temnoty!
Co nás dva tu dělí?
Chtěl bych život celý
v svobodě a síle
prožít jako ty!
Lesem, polem, plání
bloudit bez ustání,
požehnání nést,
zlato ve svém nitru,
šumný pozdrav jitru,
pozdrav zpívat slunci,
tiché záři hvězd.
S písní na rtu jíti
celé svoje žití,
43
v každý den a mžik,
radosť svou i hoře
vyzpívat, až v moře
neznámé a velké
splynul bych a znik’!
44
Doma.
Kukačka kukala o páté
ze starých dřevěných hodin,
jak je tak někdy vídáte
u našich chudobných rodin.
Bylo to vedle dveří mých,
nebo to naproti bylo,
co na tom, mně se hned o lesích,
o lesích, o lesích snilo.
Lesy jsem kráčel samoten,
v lesích se pozvolna tmělo,
venku si ještě zlatý den
růžemi opínal čelo.
Přes cestu ležel mnohý pruh,
záře to prokmit byl slunný,
do ticha zněla křídla much
záchvěvem kovové struny.
45
Před šerým lesů pozadím
červené sosny jen plály,
potok jsem slyšel kapradím
šuměti odněkud z dáli.
Ptáci se zvali hnízdům blíž,
poslední píseň svou pěli,
a bylo ticho, ticho již,
usínal s lesem svět celý.
Tmělo se stále víc a víc,
v hloubce již byla tma bezdná,
na hlavy starých borovic
padala tichá noc hvězdná.
A já ty hvězdy v pohledu,
kráčel jsem travnatou cestou –
kukačka u našich sousedů
dávno již odbila šestou...
46
II.
LÁSKA A KVĚTINY.
1889–1891.
[47]
Láska a květiny.
Láska a květiny! Kde že jich není?
Trochu té zeleni, kvetoucích luk,
trochu těch polibků, vroucího snění,
trochu těch úsměvů a trochu muk!
Třeba svět sestaral v klopotné práci,
za strojů hvízdotu, hrčení kol,
dosavad na stromech jásají ptáci,
do dýmu továren květ dýchá kol.
Na srdce ulehá starosť nám všední,
jako když napadá na květy prach,
nadarmo chráníš se, skrýváš se před ní,
do bláta srazí přec křídel tvých vzmach.
Ale vždy zbývá přec okamžik světlý,
kdy k nám vše mluví zas jak v dětství dnech
v oblaku zpěvný pták, dole luh zkvetlý,
kdy srdce teplo chce, záři a dech.
[49]
A kdyby upadl do stuchlé plísně
jarý duch lidský a touha a vznět:
láska a květiny, ptáci a písně
znova by musili obrodit svět!
50
Motiv národní.
Sněhu pln vzduch je jak motýlů,
na zemi poduška měkká...
Vsí jdu a myslím, kolik as
srdcí tu na jaro čeká.
Na jaro, na květy, vlaštovky,
s kterými přilétá štěstí.
Vzpomněl jsem: „Počkej jen do jara,
až bude fiala kvésti...“
Kolkolem leží jen sníh a sníh
mrazivé ukrutné zimy,
květiny zmizely v závějích,
ptáci se ztratili s nimi.
Kolkolem všecko jen led a led,
na cestách, na proudu vodním,
bude to trvati, nežli květ
první se probudí pod ním!
51
V jednom tu okně zřím děvčátko,
oči tak teplé, tak snivé...
Dál jdu, však prosím: Dej tenhle rok,
Bože, kvést fialám dříve!
52
Zimní píseň.
Je dosud chladno. Časem sněží,
a pod sněhy jen najdeš mech,
však na tvých ústech úsměv leží
jak paprskový jarní šleh.
Tvé oko se kams v dáli nese
a svítí dlouhou řasou tvou
jak blankytové zvonky v lese,
když hledí štíhlou travinou.
A na tvých prsou planou růže,
dvě růže plní chladný vzduch,
ta bílá, jak jen sníh být může
neb čílka tvého čistý pruh.
A druhá tmavou barvou svojí
své sestře stíní lístků pár –
vděk dívčí, ale k němu pojí
se milující ženy žár.
53
Přes mrazy a přes chladné sněhy
ty růže kvetou za zimy,
co musí tepla, lásky, něhy
v těch prsou býti pod nimi!
54
Z jara.
Za jara kryjí se květiny v stín,
v zášeří, houštiny pučící ranně,
jak by zem halila ve svůj je klín,
jak by se před lidmi styděla za ně.
Anebo jakoby chránila květ
před mrazem, který se navrací ještě,
a než se naděješ, spustí se hned
chladný sníh na místo vlažného deště.
Ale vše nadarmo; lesem jak jdem’,
tušíme květiny, jak to vstříc dýchá;
je to jak s láskou, tím dubnovým snem,
prvně když zvedá se, plachá a tichá.
Tají se do prsou hluboko tak,
aby jí nenašel nižádný z lidí,
noci jen hvězdnaté nesčetný zrak
kalich se bělostný otvírat vidí.
55
Jediná slza však, jediný vzdech,
a co ret popírá chladně a suše,
v očích jen záblesk a na tváři žeh
prozradil všechno už dávno, má duše!
56
Fijalky.
Co den zřím dámu v černém šatu
kol osmé jíti do kostela,
kde na prahu kříž dělá v chvatu
pod bílým vlasem kolem čela.
Dnes dívám se, jak z chrámu míří,
kde dítě s prosbou, zrak tak světlý,
pár fijalek má na talíři,
ty první, které letos vzkvetly.
Již vím. Té staré smutné paní
již přes rok dcera v lůžku leží,
co den se v chrámě modlí za ní
a pro ni koupí květ ten svěží.
Však ona, až se shledá s květem,
– a jsou to její milované! –
se zachvízachví, jak čas prchá letem,
ty vstaly – ona nepovstane.
57
Jak venku je, již v mysli skládá,
a kočárů co kolem jezdí!
Ach, že má matku příliš ráda,
hned obrátí se hlavou ke zdi...
58
Lesem.
Od dávna les je přítel lásky
a milující chrání rád,
jim poví všecky staré zkázky,
jež budí se v něm napořád.
Ó, pojď, on krok náš stlumí mechem,
on zakryje nás větvemi,
až opojí se lásky dechem
a ret náš na rtu oněmí!
On všecky písně znít nám nechá
a všecky květy voněti,
on nezradí – to naše těcha –
ni polibek, ni objetí!
A šli a měli duši plnou
té velké hudby souladu,
až les je přikryl modrou vlnou
při záři zlaté západu.
59
Však mně, když svrhnuv tíhu práce,
tu za večerních šel jsem chvil,
ten modrý zvonek, malý zrádce,
to štěstí jejich vyzvonil.
60
Ve staré váze.
Ve staré váze květiny svěží,
jak je dech vykouzlil nového jara,
a jak tak planou, všimneš si stěží,
jak je ta váza již sešlá a stará.
Otlučen okraj, skorem již puká,
s květů se otřelo, zašlo již zlato,
ale z těch, dívčí jež zatkla v ni ruka,
svítí a voní to vábněji za to.
Svítí to nebem, červánkem, zoří,
voní to domácím lesem a sadem,
jako když láska dýchá a hoří
v lidském tom srdci v rozkvětu mladém.
Ale to srdce – vlnění času,
život a všednosť často je schvátí,
pozbude zdoby, lesku a jasu,
kdo mu vše splatí a kdo mu vše vrátí?
61
Láskou je vyplň novou a živou,
skryje vše, scelí, tak to jde snáze,
každou tu ránu, trhlinu křivou
jako ty květiny ve staré váze.
62
Dítě.
Umřelo dítě pod vámi dole,
víš, co ta chudá rodina bydlí,
bylo květ útlý na slabém stvole,
zlámal se, smrť jak zamávla křídly.
Nebyla smrť to, byl to dech boží,
bylo to velké s ním slitování,
co pro ně rostlo trnů a hloží
na smutné, širé pozemské pláni!
V ústavě přišlo na svět to robě,
z matky své život nessálo zdravý,
potom ti chudí vzali je k sobě
za malý peníz ve svůj kout tmavý.
Bylo tak tiché, ubledlé k tomu,
bylo jak plamen zhasínající;
obrázky kolem od dětí z domu,
v rakvičce leží s chladnou tam lící.
63
Na rtíku úsměv – smálo se zřídka –
nad čílkem záři – andělskou asi;
dej mu ty růže, dej je kol dítka,
růže, jež koupilas pro svoje vlasy!
64
Zvonek
Za vlídné noci, večera sklonku,
který mne ovál svým chladem,
slyšel jsem z okna tichý hlas zvonku
tkvícího v poupěti mladém:
Dosti už spánku v kolébce stmělé,
spánku a klidu a snění,
chci se už rozvít plně a cele
kalich svůj nořit v zář denní!
Do záře, ruchu, vzduchu a jasu,
kde to vše zní a se nítí! –
Jak když duch mladý, nedočkav času,
vrhá se v rozkoš a žití.
Druhý den ráno rozvil se zcela,
padal žár úpalným hnětem,
odpůldne bouře divoká hřměla
nad malým užaslým květem.
65
A kdy vše stichlo v stínech a tmavu,
hvězdné kdy zaplálo nebe,
zvonek ten mladý sklonil svou hlavu –
rád se zas uzamknul v sebe.
66
Láska.
Je první láska chudičká a čistá,
jak bledý jarní chvějící se květ,
vždy bojí se, že není dosti jistá,
že probudila v duši nový svět.
Však příliš záhy vypučel květ bílý,
a tepla, síly dosud není v nás,
tak v první bouři láska hlavu schýlí,
květ spálí první jitra chladný mráz.
Pak přijde láska, která plane divě,
a ve všech žilách cítit její žár,
tak hoří mák jen planý v zlaté nivě
jak ona v žití všední suchopár.
Však i tu lásku ostrá kosa setne,
neb schladne sama v mlze jesenní,
a ve tvá prsa v tiché kráse květné
zabloudí láska – láska poslední.
67
Ta jenom květ, jejž tvoje jizba chrání
kdes v teplém koutě nebo na oknech,
dnes, zítra, denně, ano do skonání
a ještě v rakev cítíš její dech...
68
Růže.
Nádherné tmavé růže hlava
sklání se níž a stále níž,
ráno dnes byla ještě smava,
nyní ji zvolna vadnout zříš.
Za lístkem lístek padá dolů,
neslyšíš ani tichý vzdech,
budem’ se na ni dívat spolu,
a ty svou ruku v mojí nech!
Padají lístky, na zem’ kanou,
je to jak kapek krve let,
jako bych srdce s živou ranou
potichu viděl krvácet.
Planoucí srdce krásné ženy,
hluboké srdce básníka;
krásný ten květ je nachýlený,
vůně však v prostor uniká.
69
Láska žen velká, myšlénky duchů,
třeba hrob zapad’, prach se zved’,
do dneška víří v našem vzduchu,
do dneška plní celý svět!
70
Markétka.
Ó Matko Boží, které na tváři
dlí smilování úsměv nebeský,
jen paprsk jeden pošli k žaláři,
jak slunce plá teď v luh a na stezky!
Já měla ráda ozářený sad
a nejraději z všeho květiny,
Ty víš, jak Tobě z rána častokrát
jsem hrsť jich nesla, plných neviny.
A květiny mi lásku velhaly,
svou opivše mne vůní, zradily,
Tys neslyšela ston můj zoufalý,
a růže zvadly, zvadly za chvíli.
Má záře shasla, pustá noc je teď,
a jeden květ jen v klíně zvu teď svým,
ten místo rosy slzou skrápím, hleď,
než usnu, Matko, jak se probudím!
71
Svým vlastním dechem pouze hřeji jej
a je tak sláb a jako k smrti bled,
ó, smilování, smilování měj –
vždyť ještě slunce nezřel ten můj květ!
72
Ofelie.
Ten věneček mně uvít nechte pouze,
ten věneček je pro můj dlouhý vlas,
já hledám, hledám květ a je mi divno v touze,
ó, jaký bez květu by svatební byl kvas.
Sem květy do vlasu, tak, ještě květy k pasu,
ach, ne, to není ten, jejž hledám celý den,
jste tady, princi můj? Je k svatbě dosti času,
já ráda dívám se tak do těch vodních pěn.
Vy květů nemáte? Zde! Najdu sobě jiné,
ach, ještě krásnější – však kde je hledat mám?
Slyšíte z dálky zpěv? To průvod se již vine,
já přijdu, přijdu hned – můj princi, jděte sám!
Mám krásné památky a jeden květ v nich leží,
je od vás – uvadl – však uzřím jiný kvést
a právě takový – ten potok, jak tu běží,
jej jistě dobře zná z těch dalekých svých cest.
73
A on mne ponese, kde roste ono kvítí,
pro vás je natrhám a sobě, princi můj!
Vy prý jste nemocen? Ach, zdráv musíte býti!
Jen co najdu ten květ! Má vlno, pluj a pluj!
74
Květiny a poesie.
Co obrazů jste daly nám, ó, květy,
již k písní sladkých nelíčené zdobě,
vše, vlas i ňadra, líce, dech i rety,
cos podobného ve vás našly sobě!
Svých barev hrou a dechem, jenž tak milý,
a láskou k slunci, těkavému hostu,
jste básníkovou klenotnicí byly,
kde pro svou píseň našel dosti skvostů.
Ach, to byl čas, kdy ještě poesie
se lučinami brala, dívka bosá,
vlas dlouhý a šat volný kolem šíje,
a květy v ruce, v kterých plála rosa.
Dnes poesie hraje velkou dámu
a za novými obrazy se honí,
teď ženy zrak je modré šero chrámů,
a její dech jak drahý parfum voní.
75
Je pravda, dávno již to není nové,
však přec jen, přec je nejkrásněji říci:
ty čisté oči, oči pomněnkové
a jabloňový nádech bledých lící!
76
Jitro.
Lesy se budí v modravé páře,
krásný den v písni pták prosí,
zbuď se, má duše, svět je pln záře,
květiny plny jsou rosy.
Co jich jen vstalo, zrakem kam klesnu,
noha kam hne se a vkročí,
věř, že se nad tím, ještě zpol ve snu,
zarosí vlídné tvé oči.
Vlídné tvé oči – květy dva svěží –
přes které řasa hedvábná splývá,
kde ten máj celý v zrcadle leží,
odkud se něha tvá dívá.
Zrosí se slzou v tichém tom štěstí,
že to jde se srdcem v shodu,
že vidíš kolem všecko jen kvésti
u jednom velikém hodu.
77
Zrosí se slzou, soucit jež viní,
který tě provází všude:
kolik těch květů čistých jak nyní,
kolik jich na večer zbude!
78
Noc.
Noc spustila svůj černý vlas
a znavenou zem vzala v klín,
už každý spí, kdo bděl, v ten časčas,
a kdo v své duši nemá stín.
Přes dál a šíř teď leží klid,
jen kdesi ve tmách hučí splav,
a chvějící se luny svit
do tmících se pad’ stromů hlav.
A s neskosených luk a niv
a z táhlých lesů, sadů, cest
jde vůně květin, jara div,
to od země až k tichu hvězd.
Je jeden proud to, jeden vzdych,
vesmírem celým vane v snech,
a snad, jak sladký je a tich,
jen těch, kdo spí, to klidný dech.
79
Tak pokojný a tichý tak
a lehký jako modrý dým,
že rozkoš zavřít mdlobou zrak
a v čistý éther splynout s ním...
80
Idylka.
Šli milenci spolu a bylo to ráno
a bylo to v čase, kdy květem vše stláno,
ať kráčeli lesem, ať kráčeli polem,
vše plálo a smálo se kolem.
Jim skřivánci vysoko v nebesích pěli,
však v srdci jim echem zněl nápěv ten celý,
a u nohou květy jim vábilo světlo,
však v srdci jich právě tak kvetlo.
A obloha nad nimi modrá se pnula,
a pole se vlnila větrem a dmula,
jim prsa se šířila ve vzduchu sytém,
to štěstím a blaženým citem.
On vroucně ji přivinul, zlíbal jí čelo,
a ústa a líce, až mákem se rdělo,
a jak se tak drželi, objali spolu,
jak svlačec když vine se k stvolu.
81
Ten zardělý svlačec je ku klasu spjatý,
s ním roste a žije a dýchá den zlatý,
a uzrálý klas ten a květ plný rosy
pak srpem se najednou skosí!
82
Polní květy.
Dí Život – znám, ó, znám ty přísné tahy
a stokrát zřím je na své pouti denní:
Tvé myšlénky, tvé city a tvé snahy
jen ať se v zrno, zrnem v chleba mění.
Jak pole žírné budiž duše tvoje,
ať klas jen na klas tísní se a chýlí,
jen on je hoden práce, potu znoje,
co vzroste víc, je plevel jen a býlí.
Jen klasu béře dech a síluSílu! hlásá,
je třeba vyplet, vyčistit svou líchu!
Že líto ti ho a že přec v něm krása?
Jdi, blázínku, a nebuď moudrým k smíchu!
A otrok chleba, zoral jsem své pole,
pad’ krásný les jak snění dětské stmělý,
kde květy plály v jednom velkém kole,
teď plné klasy, klasy vypučely.
83
Však marno všecko. Květy milované!
I mezi klasy, z kterých musím žíti,
má láska jako ohnivý mák plane
a poesie modrou chrpou svítí.
84
Na košíku v pokoji...
Na košíku v pokoji
dýchají mi květiny,
někdy je nám dlouhý den,
někdy letí hodiny.
Dnes je chmurno, zítra snad
vše zas bude zář a svit,
nebudem’ se, květiny,
moci ho ni nasytit.
Záclonou nám problyskne,
celá síň se zaskvěje,
jako srdce, v které pad’
nový záblesk naděje.
Až pak přijde doba mlh,
až pak přijde zimní chlad,
budeme si, já i vy,
na tu záři vzpomínat.
85
Vzpomenete – sladký klam! –
také venku sester svých,
a já těch, jež venku mráz
ubičoval v závějích...
86
Píseň o slunečnicích.
Nad plůtky zahrad blízko chaty,
u strážných domků železnic,
rád vídám, jak se tyčí zlatý
květ zářných velkých slunečnic.
Ty upřeně tak k slunci hledí
a točí za ním velký zor,
až pokryje se mraků šedí,
kams zapadajíc za obzor.
Tu v smutku skloní svoji hlavu
a snad si vzdychnou potají,
však vím, i ve snu v noci tmavu
se slunci ve tvář dívají.
A myslí si, jak zítra bude,
a zdali přijde slunce zas,
ty paprsky jak šípy rudé,
ty zlaté blesky, čirý jas.
87
Ach, ať je den, ať plá a svítí
a zláme všecky okovy,
mám lásku k slunci, kráse, žití,
ó slunečnice, jako vy!
88
Ballada.
Doba je lásky, květiny vládnou,
všude tak plno je jich,
a on si domů nepřines’ žádnou,
vracel se v dumách a tich.
Chtěl jenom jednu, dlaň již měl u ní,
ale hned stáhl ji zpět,
ač potom v noci mřel po té vůni,
tiskl k ní horoucí ret.
Myslil si: Nemám tepla ni světla,
sotva mžik v podjarních dnech,
květina by mi plála a kvetla,
sladký svůj šířila dech.
Bojím se, aby v životě mladém
zmaru jí nestihl plen,
nesvadla v stínu, samotou, chladem
za krátký, jediný den.
89
Člověk co trpí, málo kdo zví to,
včera tak právě jak teď.
Zašeptal: Květino, je mi tě líto –
kveť si jen dále, ó, kveť!
90
Sežloutlý květ.
Jak z hluboka oddychla sobě,
když síně své přestoupla práh!
V svých kytic a ve věnců zdobě
si usedla jakoby v snách.
A hlavou jí arie táhly,
a davů ples v uchu jí zněl,
a potlesk tak prudký a náhlý,
a hukot, jak z moře by šel.
Tu zticha se usmála pouze
a v jedné ze starých svých knih
si nalezla v podivné tonzetouze
klas trávy a chrpu, šperk lich.
To bylo, ach, ještě tam v dáli,
tam na vsi, když voněla mez,
on utrh’ ji u staré skály,
a za ruku vedli se v les...
91
Ji zlíbala, jako když stůně,
a v kytice nepad’ jí hled,
ty nádherné neměly vůně,
co měl jí ten sežloutlý květ!
92
Sekáčova píseň.
Jediným mihnutím, jediným švihnutím
padne těch vonících květů!
Kosa má z ocele stíná je vesele
v širokém, blyskavém letu.
Lépe tak, květy, vám, vždycky si myslívám,
padnouti ve slunci na zem,
nežli se dočkati vichrů a vývratí,
zachvět se studeným mrazem.
Než se den nachýlí, budou jak mohyly
vysoké kupy stát v pýše,
večerem podletí květů duch poletí
k obloze hvězdné z nich výše.
Na ten květ zkosený ulehnu znavený,
v dálné se zadívám světy,
jak hvězdy kmitají, jak hvězdy padají
jako mně pod rukou květy.
93
Jistě tam nad nimi, nad květy zářnými,
rukou se rozmáchl kdosi,
jediným mihnutím, jediným švihnutím
statisíc na zem jich skosí.
94
Co praví květiny.
Hovoří ke mně vůní a květem
květiny, třeba jsou němy,
praví mi: Trpí odvěkým hnětem,
zasyp jen květy svou zemi!
Rodnou svou půdu, vše, co v ní dýchá
s úsměvem, slzou i vráskou,
jako my vůní, dýchej k ní zticha
sladkou a hlubokou láskou.
Aby byl silný, sílu kdo ztrácí,
cítěcítě, jak květů dech hojí,
aby se vrátil, pookřáv, k práci,
k životu, shonu a boji!
Rozvanou větry mnohé ty květy,
bouře je poláme mnohá,
po květech, z kterých dech pijí rety,
lidská jde lhostejně noha!
95
Duše tvá, květina, nepřestaň kvésti,
kdos přec se zamyslí nad ní,
a v tom už dost je slávy a štěstí!
nechtějNechtěj nic více a zvadni!
96
Epilog.
Květiny, vonící v sadě a luhu,
chtěl jsem vás oslavit prostou svou písní,
a teď nechť pokrčí rameny v kruhu
šosáci střízliví, mrační a přísní.
Já jsem vás miloval, já jsem vám zpíval,
nic nechci, květiny, jiného za to,
než byste na hrob můj rozlily příval
květů svých zářících: duhu i zlato.
Dole já budu spát, venku vy kvésti,
v slunci vy záhřevném, v tmavé já tůni,
snad že až do hlubin, ach, toho štěstí!
ucítím se shora opojnou vůni.
Budu tak vědět, že nahoře vesna,
motýl že houpá se na štíhlém stvolu,
s písní že pták jde spat, budí se ze sna,
hřbitovem milenci že chodí spolu.
97
Skryjte hrob se všech stran, pukejte za dne,
za noci chytejte měsíční světlo,
že v srdci, které spí pod vámi chladné,
také to jedenkrát z hlubiny kvetlo.
98
III.
[99]
Causerie z venkova.
Já schválně přimknu zraky
a vskutku tratím se v snech,
že vidím, v šedivé mraky
jak dým se pozvedá v spěch,
že dívám se oknem své síně
do dvora mrzut a líně,
do zdí, kde omítka pryská,
a v kupy špinavých střech.
Ten chmurný obraz denní
zas vidím před zrakem stát,
jak když to pravdou není,
že prch’ jsem vesel a mlád –
a najednou otevru oči:
tam les a tam cesta se točí
a pole a louky a nebe,
ó, jak se probouzím rád!
*
[101]
Půl v stín a v záři zpola
je země stopena dnes,
slyš, kukačka tě volá
ve vlídný, chladivý les,
i shodíš s ramen svých tíhu
a vezmeš si s sebou jen knihu
a jdeš, a doutníku modrý
kouř táhne přes žlutou mez.
A jak tak ležíš v mechu,
klid dýcháš svobodných chvil
a vůni v jednom dechu,
bys nikdy nevěřil,
že někde to duní a bouří,
hřmí, zmítá se v prachu a kouři,
jsi rád, že je to tam v dáli –
zde odtud na mnoho mil.
*
Tvá kniha leží v trávě,
jak z rukou vypadla tvých,
co zde po rýmů slávě,
co zde je ti bolesť a hřích?
A v knihu pessimisty,
hle, padá paprsek čistý
102
a s keře dolů v ni padá
květ bílý jakoby sníh.
Ať klidně kniha leží,
zde dívat se jenom, ne číst,
jak v slunci zeleň svěží,
jak z ptačích zvučí to hnízd!
Vše kolem je báseň ti nová,
a její živoucí slova
jsou: motýl, ptáče a list.
*
Je sladko prchnout někam,
kde vstříc ti nehlučí dav,
do luk a k chladným řekám
a tiše poslouchat splav,
prost pout a práce své denní,
v stín stromů lehnouti v snění
a toulat se širokou plání,
v tom moři kvetoucích trav.
Tak staří dávno pěli
a bouřit nechali Řím
i caesara dvůr skvělý
a všecky mecaeny s ním,
103
a v rodném kvetoucím dolu
šli za spřežením volů,
ó, Horaci! až podnes
je básník takovým!
104
Z lesa k polím.
V lese leží chlad a stíny,
v polích leží žár,
v lese klid až do hlubiny,
v polích žití svár.
V ruce květ a v duši nesa
hudbu, mír a sen,
vyjdu z vlhkých stínů lesa
k zlatým polím ven.
A když slyším zvonit kosy
a tam z dálky hřmít,
jakoby to vzdunět kdosi
nechal z kovu štít;
Aa když vidím bílé voly
v roji černých much,
a lid s jařmem práce v poli
žhavý dýchat vzduch;
105
Aa když cítím, že v té zpráhlé
hroudě pot se lil:
je mi, jak bych měl se náhle
stydět, že jsem snil...
106
Slunný den.
To není, co teď padá v líchy,
kamkoli zraky upnete,
jak mihotavý úsměv tichý
chorého v loži dítěte.
To jako velká štěstí záře,
radosti síla hojivá,
se přes lán, luh, přes země tváře
kolem a kolem rozlívá.
A zlatem plá a hrá to všudy,
široké cesty, pěšin pruh,
kmen štíhlých stromů, zeď i hrudy,
všecek ten chvějící se vzduch.
I sedlák, který s dvěma voly
lán oře, pluhem rozrytý,
svůj poprášený kabát v poli
celý má září politý.
107
A jak je vidět, v jakou dáli!
všecko se zdá tak blízko být,
i dálné vsivsi, i lesles, i skály,
ve slunci svítí jejich štít.
Kočáru svitnou letné osy,
jak jen v ně padne záře lesk,
a s holí jak jde cestou kdosi,
šlehne to časem jako blesk.
Ve blízkém městě v tomto mžiku
v jasných, hle, rysech chrámu věž,
i hodiny na ciferníku
na zlatém, zářném hádat chceš.
Té štěstí záře! Však je z jara,
a víš hned, zkad se pramení,
tak šťastný, jak teď země stará,
každý je ve svém – tvoření!“tvoření!
108
Pole.
Nic jiného, kam obrátíš zrak v kole,
než šťavná luka, za lukami pole,
kde žloutnou klasy, brzy budou sžaty,
ba celý kraj tu leží jako zlatý.
Jak dlouhá pláň, tak v dálku se to vlní
a zelená a plane, zrnem plní,
až tam, kde obzor uklání se němý,
to širé nebe nad širokou zemí.
Nic nežli pole. Úsměv dojímavý
jen na nich tkví, vzduch vane jimi zdravý;
zde cítíš teprv, co je sen a sláva,
před tváří země, která v dar se dává.
Cos velkého a vážného tě schvátí
a povznáší, co cítíš jenom váti
z těch černavých hrud země svojí rodné,
pro velkou bolesť velké lásky hodné.
109
A připadáš si se svou písní malý,
sem sluší hlahol, jenž se vlnou valí,
ne lidská píseň, tkaná z tuch a stonů,
jen velkolepý, hluboký hlas zvonů.
110
Pluh.
Pluh dřímal celou zimu v kolně,
kde lehal na něj prach a rez,
a onon, cti dbalý, těžce, bolně
to poskvrnění svoje nes’.
Tu přišlo jaro, záře, kvítí,
vše chtělo zase k slunci ven,
a nemohlo to jinak býti,
i starý pluh byl vytažen.
On prvně zaryl ostří v zemi
a rovné brázdy polem táh,
vždyť věděl, že tam s nadějemi
se zrno chytne v hlubinách.
A čím se hlouběj v zemi vrýval,
tím více mizel starý stesk,
tím více rzi a kalu smýval,
tím více svítil, víc se lesk’.
111
A já, když se tak toulám luhem
a blysknouti jej v slunci zřím,
tu vždycky nad tím starým pluhem
jen tiše sobě pomyslím:
Když zakalila duši tvoji
rez vášně nebo viny tíž,
jen velkou prací, v tuhém boji
ji ozáříš a očistíš!
112
Krajina.
– Václavu Jansovi –
Dvou vrchů stráně, lesnaté skal tesy
se sklání v údol, pouhý průsmyk lesy;
jím říčka z jara divoká se pění,
teď v žáru srčí pouze přes kamení.
Blíž úzké řeky, jež se v kámen tratí,
kus louky svítí. Slunce stezky zlatí.
Tu tam se bělá domek v zeleň skrytý,
a skrze stromy kynou mlýnů štíty.
Vše v záři tone, jenom stráň je stinná.
U mlýna visí prádla strakatina,
a bystrý vítr zdouvá ji vždy více.
Ze zahrad planou zlaté slunečnice.
Teď hvizd se zachvěl několikrát vzduchem.
Vlak dlouhý projel s oddechem a ruchem
a za stráněmi mžikem zmizel kdesi.
Kouř bílý táhne zvolna mezi lesy...
113
Skřivan.
Je mnohé srdce skřivanem,
jenž přilét’ záhy zpět,
kdy sněhy ještě kryjí zem
a vody tuhý led.
On vysoko vzlét’ k výšinám,
ten jásot a ten chvat!
Vzkřík’: Jaro! teplo nesu vám! –
a zmrzlý k zemi pad’.
114
Krajina u Labe.
Kol nízkých domků městem cesta běží.
Až za městem je rozhled. Jak pár věží,
hle, topoly ční nad nevelkou tůní
se slizkým kalem, s bahna silnou vůní.
A jako šňůra silnice jde bílá,
prach bílý na ní leží nepohnutě,
strom stíny nad ní nikde nerostýlá,
jen podle ní to právě zkvétá žlutě.
A s obou stran jsou luka. Jejich tráva
je vysoká a pták v ní zapadává,
co hnízd tam as a jaké skryté světy!
Skrz dlouhou trávu problyskují květy.
Kdes řeka plyne, tu však vidět není;
jen luka zřít, kam oko dálku stihá,
jich travin vlny, jejich tiché chvění,
jak země hruď když v oddechu se zdvihá.
115
A chvěje se to do nezměrné dáli,
až zeleň luk, běl silnice, jež pálí
tě do oka, když upřeně se dívá,
v lem táhlých lesů na obzoru splývá.
Před bouřkou právě. Nebe modrošedé.
Prach bílý zved’ se. Cosi za ním stená.
To zvolna, těžce pavuzou spjat, jede,
než přijde bouř, vůz páchnoucího sena.
116
Chléb
Píseň života.
– Ignátu Herrmannovi –
Kráčím dlouhým ozářeným polem,
s obou stran se měkce vlní klas,
ach, jaký to sladký velký hlas
tichou hudbou rozlévá se kolem!
Ne, on nejde z mělkých pole brázd,
z klasů, které kosa počne klást,
jako z hloubky, srdce samé země
slyším, jak to zní a šumí ke mně
celou plání širou jako step:
Chleba! chléb, ó, chléb!
Života ty dárce svatý
jmenovaný v modlitbách,
v zrnu, v klasu, jenž tak zlatý,
v soustu, po němž člověk práh’,
pluh když zaryl ve svůj lán,
tisíckrát buď požehnán!
117
Naplň žitím, ruchem, zdravím,
svěží silou celý svět,
utiš moře lidských běd,
poslem míru budiž usměvavým!
Ať, kam oko v dálku letí,
ve slunci se smějí děti
s modrým okem jako chrpy,
smavým líčkem jako mák,
ať tu není, který trpí,
ani člověk, ani pták.
V krby nově zbudované
ať to světlo září vzplane,
kouř z nich viň se, ať se zlatí
jitra leskem nebo tratí
v mraky nebe, v mlhy lán –
tisíckrát buď požehnán!
Úpal půldne neuprosnýneuprosný, žhavý,
jako vroucí rozžhavený kovkov,
bezmrakého nebe širý krov
spouští dolů na sekáčů hlavy.
Kdo by se však žáru toho bál,
za klasem klas padá dál a dál,
teď i lícha naposled se kácí,
nebo jenom v těžké lidské prácipráci,
118
ve vrásce, jež ryje lidskou leb,
dobyt chce být chléb.
Skývo chleba, který byl
plodem těžkých dnů a chvil,
dlouhé práce naší ruky,
mozolů a myšlení,
jak tvá vůně naše muky,
krůpěj potu odmění!
Rád pak oráč vzpomíná si
na utvrdlou vzdornou zem,
i jak hynul úpalem,
šumící když stínal klasy;
na ruch kladiv jiný zas,
a ten bdění v noci čas –
ach, ta každá krůpěj s čela,
která padla do díla,
na démant se, září skvělá,
ve vzpomínkách změnila.
Je to velký, hrdý cit,
sám svůj chléb si vydobyt!
Stlumíš z prsou výkřik s těží,
když ti prvně v rukou leží,
oko blyskne, hruď se vzdýmá,
jak by nový dech jí vál,
119
usneš a tak klidně dřímá
sotva který světa král.
Večer. Zvony dlouze s věže hučí,
která tmí se v zlatých červáncích,
žena čeká v kole dětí svých,
nejmenší své vinouc do náručí.
Však teď, slyš! se ozval venku krok.
Otec! Otec! dětí křik a skok.
To se věsí na sehnutou šíji,
to jej táhne, to se v ústa vpíjí,
ví, že nese za kladiva tep
chleba, chléb, ó, chléb!
Blah, kdo může jednou zříti
plně úkol člověka,
jak se z jeho ruky žití
jako pramen roztéká
těm, jež srdce k němu víže!
Ó, té sladké, sladké tíže,
jež se věsí denně naň:
Cítit, pole, na němž roste
chleba jejich sousto prosté,
že je jeho vlastní dlaň!
Nová síla letí v páž,
120
bdíš a kuješ, sníš a tkáš,
abys po té práci denní,
již jsi nesl tich a rád,
vzal si vroucí políbení,
úsměv viděl na rtu plát,
aby zářil v tvoje snění
i do tvojich tmavých drah,
jako ženci, když se vrací
unavený svojí prací,
červánkový růžný nach.
Ticho! Slyšíš? Někdo venku klepá.
Vítr s chladem o vládu se prou.
Dvéře vrzly. Žebrák, žena slepá,
natahuje prázdnou ruku svou.
Ó, teď celý, celý člověk buď,
soucit teplem šlehni v tvoji hruď!
Slyšíš? jak se hladem, chladem chvěje
a jak šeptá slabý, bez naděje,
bídný tvor ten, stár a slep:
Chleba, chléb, ó, chléb.
Života to trpký list,
milosti chléb musit jíst,
každé sousto v ruce pálí,
121
tíží jako kameny,
a ten chléb jak neuzrálý,
hořký, slzou solený.
Tichý kročej, pohled plachý,
těkající kolem strachy,
jak se k němu oči pnou,
před bolestnou vyčitkou.
Ach, jak se ta prázdná ruka
žebrákova zachvěje,
poprvé když slabě ťuká
na příbytků veřeje.
Bázeň mine – roste trud,
umřít musí v prsou stud,
pak se dojde ke dnu brzy,
smělé čelo, pohled drzý,
neprosí už, drsně žádá
děsnou hrozbu na svých rtech;
hladovících hrůzovláda
krví volá v lidstva snech.
Město hoří. Dusivý a čpavý
z černých trosek k nebi stoupá dým,
v divém shonu zrakem zoufalým
o skývu se rvou a bijí davy.
Zvony duní, nebe jeden žár,
122
jako prapor vlaje starý cár,
pod ním zástup potácí se, řítí
jako běsné moře vlnobití,
volá, třímá v rukou nůž i cep:
Chleba, chléb, ó, chléb!
Stará bído člověkačlověka,
nekonečná, odvěká!
Surový pud sebebytí
šlape lidskosť, lásky květ,
svazky krve jako niti
rve a trhá naposled.
Celé lidstvo jeden roj,
celý život jeden boj,
jeden vstává, druhý padá
jak jej někdo pěstí sklál,
ale nových svěží řada
přes mrtvolu letí dál.
V shonu tom, kde silný jásá,
co je kouzlo snů a krása?
Duše plná dum a citu
zavírá se jako květ,
tvůrčí duch v svém tichém skrytu
spřádá tiše krásy svět
z prvků žití: bolu, klidu,
123
z divých vírů závrati –
ale soucit, láska k lidu
píseň jeho vyzlatí.
V malé síni bez ozdob a vděku,
sedě v kruhu milých svojich knih
o skráň opřel hlavu smuten, tich,
v myšlének a dumy dlouhém vleku.
Hle, toť král, jenž rozdal vše, co měl!
Písní sháněl mraky s lidských čel,
srdce svoje jako rubín žhavý,
zlato snů, blesk pravdy hodil v davy
a dnes šeptá, cítě bídy hřeb:
Chleba, chléb, ó, chléb!
Co se ptáků rozletělo
s jarní září, vlahým dnem,
mnohé mladé hrdé čelo
chtělo s orly oblakem:
od slunce snést trochu lesku,
trochu tepla, trochu blesků
na ubohou svoji zem.
Ztichla píseň plná krás,
ptáka v písni schvátil mráz,
a to mladé hrdé čelo
124
dosnilo a dotrpělo.
Jiný unik’ ostří spáru,
znik’ však kdesi v pouště tmách,
v denní práce dusném žáru
vyschnul pramen písně záhy
zassut v srdce hlubinách.
O, chléb volá v jiné dráhy!
vzdorná skráň se skloní hrou;
píseň? krása? Nech to dětem!
A kdo chtěl jsi hřmíti světem,
táhni klidně brázdu svou!
V tichých ulic klikatinu šerou
vešla prvně úzkostí se chvíc –
pestrý šat a usměvavá líc,
ale v oči slzy se jí derou.
Padnout, padnout! Bože v nebesích!
Vidí propasť, bahno, hanbu, hřích,
ale jako roj to v hlavě hučí:
Bídný život plný zla a žluči,
rychle k činu, rychle, buď a neb –
Chleba, chléb, ó, chléb!
V jakou strž a v jaký kal
víru, česť i ideál
125
trháš, bídná skývo chleba,
nutíc prodat sen i stud,
řeč i krev i duši třeba,
aby zmizel na mžik trud.
Na čele znak hanby vpálen
a na rukou okovy,
osud tvrdý, Bůh je vzdálen,
a hrob ten již nepoví.
Otrok chleba! jak se bojí,
kloní zrak i šíji svoji,
k cituprázdné zlaté modle,
jak se tře a plazí podle
duše kdys tak ohnivá;
a kde hřmět by měla bleskem,
zkrušit modly jedním třeskem,
pokorně se usmívá.
Chceš ji vyrvat, cítě muku
nad bídou i bolestí,
ale sotva vztáhneš ruku
i tvé pouto zachřestí...
A tak sním a kráčím dlouhým polem,
s obou stran se měkce vlní klas,
ach, jaký to sladký, velký hlas
šumnou hudbou rozlívá se kolem.
126
Ne, on nejde z mělkých pole brázd,
z klasů, které kosa počne klást,
z hloubky, s výše, z celé šíré země,
se rtů, z hrud i zvonů šumí ke mně
jako vítr, když zved’ křídel tep:
Chleba! chléb, ó, chléb!
127
Venkovský farář.
Měl bílou hlavu, jak když jabloň vzkvétá,
a pamatoval mnohá těžká léta,
ta léta, sníh kdy ležel v českém poli –
nač vzpomínat? vždyťVždyť ještě dnes to bolí!
Vždy věrný lidu, neúmorný v práci,
zřel v stáří, jak se teplejší čas vrací,
jak luh zas kvete – třeba chudým květem,
a jak snad jednou lépe bude dětem.
Pak o vzkříšení, kdy zas pučí sněti,
tak neslyšel ho ještě nikdo pěti,
tak nadšeně, tak slavně, v mladé síle,
když zapěl v chrámě: Vstalť jest této chvíle!
128
Jdou děti ze školy.
– Panu V. Dlouhému –
Jdou děti ze školy, hrnou se jásajíce,
jak hejno ptačátek, když otevře se klec;
je krásno z čítanky povídky čítat sice,
však nivou běhati, to krásnější je přec.
Teď domů poběhnou, vše švitoří a plesá!
Ty děti přespolnípřespolní, jak zpěvných ptáků tah,
kus půjdou po polích a potom přes kus lesa
při záři odpůldne po vlhkých pěšinách.
A cestou vesele si prozpěvovat budou,
to trochu zaběhne si pro motýla kdes,
to zlatý luční květ si sváže v kytku chudou,
a časem usednou na douškou vonnou mez.
Již kolem na všecky se rozprchnuly strany
a běží v zástupu a s nimi žert a smích,
jen jeden za nimi hoch kráčí zadumaný,
to pilný čtenář je, tak smuten vždy a tich.
129
A vyšel před vrátka učitel ustaralý,
a slunce zlatý svit mu šlehl na čelo,
tak dlouho za nimi se díval do té dáli,
až z očí poslední mu také zmizelo...
130
Ve škole.
Nad mapou vlasti školáci...
Fr. Coppée.
– K. V. Raisovi –
Poprvé školáci blíže
kloní se nad vlasti mapkou,
kde ty jich statky a chýže
v moři jen drobounkou kapkou.
Před nimi, kteří jen znají
malou svou vesnici s chasou,
s rybníky třemi a háji,
s poli, kde na podzim pasou;
Kteří jen s vysoké stráně
vídají města dvé věží,
se zvonem, jenž volá na ně:
rodná zem celá teď leží.
Začne jim učitel starý
vyprávět o její kráse,
131
štědrá jak velkými dary –
pohnutí chví se mu v hlase.
Vzpomíná dnů její slávy,
na naše boje a krále,
pozvednou děti své hlavy –
nemůže pro slzy dále...
132
V pohodě jara.
V pohodě jara, jitro když svítí,
za tichých větrů vanutí
nad polem bílý obláček zříti
vznášet se k nebes klenutí.
Jako kouř bílý kadidla jemně
nebo jak mlhy bílý tyl
práší se, zdvihá nad hroudy země
nesený větrem plodný pyl.
S květnaté meze rolník se dívá
zbožně a s klidem posvátným,
jak ten pyl s pole na pole splývá
za větrem tichým jako dým...
Nad knihou sedím, nad knihou dějů,
lidského ducha stíhám let,
nad jeho vzmachem velkým se chvěju,
pod nímž se otřás’ celý svět.
133
Žehnám těm větrům, které v svém dutí
myšlének nových zárody
přenesly k žití nového hnutí
přes kraje, země, národy!
134
Motiv z Posázaví.
– Slečně Marušce Šťastné –
Nad řekou stojí bílý dvůr,
a níže pod ním stojí hrad
se zbytkem starých šedých mur
a lesy kolem obepjat.
Ty dva již patří druhu druh
si v líce asi mnoho let,
v tom dvoře život, zpěv a ruch,
a v zámku dřímá zašlý svět.
Tam staré visí obrazy
a mnohý prapor, meč a znak
i hodiny tě zarazí,
jak zaduní to divně tak.
A k dvoru jede plný vůz,
je nakupen v něm zlatý klas,
a v rachot kol a koní klus
se mísí svěží písně hlas.
135
A k hradu dvůr dí: Přetrvám
ty hradby tvé a kameny,
tys v sebe zavřen, tich a sám
a já s tou zemí spojený!
136
V žáru léta.
Zem zpráhlá puká. Květ je plný prachu,
a nikde stín a nikde kolem dvoru,
kol pláň, jež trpí, žízní, mlčí v strachu,
jen proužek lesů tmí se na obzoru.
To není žár, jímž všecko k plodu zraje,
toť úpal, který jako mráz jen ničí.
Ó, bouře, přijď a schlaď ty žhoucí kraje
a práskni nebem blesků svojích biči!
Již dýchat nelze, jak to žárem dusí.
Teď slunce shaslo v horoucí své síle,
a nebem šedým letí mraků kusy,
hned jak noc černé a hned děsně bílé.
Kol polí kráčí snědé děvče bosé,
jak samo léto, plamen, žár a zdraví,
rty květ, jenž prahne po polibků rose,
a tmavý vlas a zrak jak blesky žhavý.
137
A jestli myslit v tíze parna lze ti,
na vášeň lásky myslíš v této chvíli,
kdy srdce jako splašený oř letí,
a oko plane, hlava žárem šílí.
Kdy polibky se jako oheň řinou
na skráň i ret, že sotva dýchat může,
a na čelo a řasu oka stinnou,
kdy objetí se svírá úž a úže.
A cítíš, že to závrať byla pouhá,
jen opojení, které silou mýlí,
jen žár, jenž spálí, jenž se lásce rouhá.
Ó, díky bouřím, jež tě vykoupily!
138
Píseň.
Půjdeme, půjdeme pospolu
v slunečním plápolu léta
do polí, kde tolik koukolu
a tolik modrých chrp zkvétá.
Mateří douškou voní mez,
půjdeme měkce tak po ní,
budem se pospolu dívat dnes,
večer jak na zem se kloní.
Od lesa povane vlídný chlad
do tíhy parné a dusné,
umlkne nebe, pták půjde spat,
při písni cvrčků kraj usne.
V taženém stíny pak na voze
letní noc lahodná sjede,
budem se dívati k obloze,
do dáli modravě šedé.
139
Tiché se blesky zaskvějí,
jako když někdo meč tasí,
a ty tvé oči nadějí
na krásné, na krásné časy...
140
Noc na samotě.
Měsíčním světlem celý kraj je bílý.
A vidět oknem v dál na dobrou míli,
vsi, dvorce, lesy, cesty plné záře,
až obzor zamžen ve stříbrné páře.
To ticho kolem! Nad rybníka rmutí
plá bílý měsíc, stojí bez pohnutí
a mezi dvěma topoly se shlíží,
jak vězně tvář by dívala se mříží.
To hrozné ticho! A jak ta tvář svítí!
Teď jak bych slyšel z dálky klavír zníti,
však ne, je ticho, mojí hlavou pouze
as prolít’ akkord v neurčité touze.
Teď po silnici rachotí vůz zvolna.
Já naslouchám, a jako bázeň bolná
by jímala mne, že umlkne záhy.
Již v dáli znik’ neb stanul v konci dráhy.
141
A ticho zas. Na zámku deset bije...
Poslouchám, pes jak ve vsi dole vyjevyje,
a zřím, jak měsíc proběh’ mráček malý.
Mou duší stesk se nevýslovný valí...
142
Adagio.
Dnes ráno luh již krylo šedé jíní,
jak první stín by stáří na skráň leh’,
je cítit chlad, list žlutý padá nyní,
a zní to tak jak sotva slyšný vzdech.
Přes hlavu mou dav ptáků velký letí,
to z prázdných hnizd a tichých koutů svých,
já v mysli mám, jak s rozekvetlých snětí
jich jásot zněl a jejich zvonků smích.
A dál, vždy dál se kamsi nesou ptáci,
přes dlouhou pláň a pestrých lesů výš,
hle, jejich dav již za obzor se ztrácí,
a poslední mým zrakům zniká již...
Tu smutek těch jsem cítil, kteří zbyli,
když přišel chlad a nežli kdos jim kýv’,
jich touhu jít, kde čeká nás klid milý,
jich velký stesk po těch, kdo šli už dřív...
143
Poli a lesy.
Poli a lesy, lukami
ujíždím divoce vlakem,
zeleni záře blýská mi,
kam se jen otočím zrakem.
Ach, znám tak mnohou krajinu,
kolem níž letím a jedu,
sotva tam okem spočinu,
mizí však, ztrácí se hledu.
Nový zas přijde kraj a luh,
pole a stromů řad stinný,
postavy jiné, jiný vzduch,
jiný a jiný a jiný...
Je to jak cesta životem,
známým i neznámým světem,
ani se nezdá nocí, dnem,
jak to jde šíleným letem.
144
Člověk by si tak někdy přál
stanouti okamžik krátký,
nadarmo – k předu! – dál jen, dál!
A kol vše ubíhá zpátky....
145
Za tiché hudby šumících klasů,
Za tiché hudby šumících klasů,
jakby kdos kolem ševelil rtoma,
krajem jdu naším v slunečním jasu,
v duši to cítím: Jsem doma!
Něco mi prsa radostí plní,
jak se dít vetřelci nemůž’ ni hostu,
s každým že klasem, jenž se tu vlní,
ze stejné půdy že rostu.
Ssál z její hroudy tepla i rosy,
z jejího žití, dechu a síly,
a já to cítím, jak mi z ní cosi
v krev také přešlo a žíly.
V poli to zraje, slunce žár pálí,
plamenem jeho vlčí mák hoří –
do jaké dáli, do jaké dáli
všecko v tom zvlněném moři!
146
Zazvoní kosy, zemi pluh raní,
pole se začerná prázdné a holé,
rozsévač přijde pak, zrno v své dlani,
aby je rozházel v role...
Nejsem nic více nežli ty klasy,
zmítané větrem, vydané bouři,
nevím, co příští přivanou časy,
zdali se zjasní neb schmouří.
Zda mi dá růsti plevel a trní,
bude-li slunce, abych moh’ zráti,
ale to cítím: bude-li zrní,
zemi jsem dlužen je dáti!
147
OBSAH.
I.Strana
* * *3
Pozdrav lesům4
Silnice7
Cestou z jara9
Tak volno!11
Ozvěna12
Píseň14
Písmena16
Obraz v lese18
V mechu20
Paseka21
Les na večer23
Lesy šumí25
Kukačka26
Lesní motiv28
[149]
Strana
Vřes30
Podzimní jitro32
Píseň34
V zimě36
Ticho38
Studánky39
Píseň o potoku41
Doma45
II. Láska a květiny.
Láska a květiny49
Motiv národní51
Zimní píseň53
Z jara55
Fijalky57
Lesem59
Ve staré váze61
Dítě63
Zvonek65
Láska67
Růže69
Markétka71
Ofelie73
Květiny a poesie75
Jitro77
[150]
Strana
Noc79
Idylka81
Polní květy83
Na košíku v pokoji85
Píseň o slunečnicích87
Ballada89
Sežloutlý květ91
Sekáčova píseň93
Co praví květiny95
Epilog97
III.
Causerie z venkova101
Z lesa k polím105
Slunný den107
Pole109
Pluh111
Krajina113
Skřivan114
Krajina u Labe115
Chléb117
Venkovský farář128
Jdou děti ze školy129
Ve škole131
V pohodě jara133
[151]
Strana
Motiv z Posázaví135
V žáru léta137
Píseň139
Noc na samotě141
Adagio143
Poli a lesy144
* * *146
E: kk; 2002
[152]