Polní květy.

Antonín Klášterský

Polní květy.
Dí Život – znám, ó, znám ty přísné tahy a stokrát zřím je na své pouti denní: Tvé myšlénky, tvé city a tvé snahy jen ať se v zrno, zrnem v chleba mění. Jak pole žírné budiž duše tvoje, ať klas jen na klas tísní se a chýlí, jen on je hoden práce, potu znoje, co vzroste víc, je plevel jen a býlí. Jen klasu béře dech a síluSílu! hlásá, je třeba vyplet, vyčistit svou líchu! Že líto ti ho a že přec v něm krása? Jdi, blázínku, a nebuď moudrým k smíchu! A otrok chleba, zoral jsem své pole, pad’ krásný les jak snění dětské stmělý, kde květy plály v jednom velkém kole, teď plné klasy, klasy vypučely. 83 Však marno všecko. Květy milované! I mezi klasy, z kterých musím žíti, má láska jako ohnivý mák plane a poesie modrou chrpou svítí. 84