Fijalky.

Antonín Klášterský

Fijalky.
Co den zřím dámu v černém šatu kol osmé jíti do kostela, kde na prahu kříž dělá v chvatu pod bílým vlasem kolem čela. Dnes dívám se, jak z chrámu míří, kde dítě s prosbou, zrak tak světlý, pár fijalek má na talíři, ty první, které letos vzkvetly. Již vím. Té staré smutné paní již přes rok dcera v lůžku leží, co den se v chrámě modlí za ní a pro ni koupí květ ten svěží. Však ona, až se shledá s květem, – a jsou to její milované! – se zachvízachví, jak čas prchá letem, ty vstaly – ona nepovstane. 57 Jak venku je, již v mysli skládá, a kočárů co kolem jezdí! Ach, že má matku příliš ráda, hned obrátí se hlavou ke zdi... 58