V zimě.

Antonín Klášterský

V zimě.
Před starým stromem, sbírajíc klestí, stanula žena vrásčitá, vzpomíná svého smutku i štěstí, o jaru, zimě přemítá: Ty, starý brachu, býval jsi mladý, zelená byla každá sněť, nu, jsou tu léta jak u mně tady, ach, co kdy bylo a co teď! Rostli jsme spolu, sestárli oba, přelít’ věk hlavu tvou i mou, žili jsme, žili, teď přijde doba, že nás, dva stromy, podetnou. Oba jsme staří, oba se chvějem’ únavou, léty, zimami, není už jinak s života dějem – rostou už mladí před námi. 36 Bouře tě rvaly za léta znoje, a mně bol mnohý brázdil líc, tvoji klesť sbírám, a srdce moje též jen klesť suchá – pranic víc. Ale než lehnem’ na staré pleci, ale než padnem’ na tu zem, viď, brachu, v zimě někoho přeci ještě tou klestí zahřejem’! 37