Pole.

Antonín Klášterský

Pole.
Nic jiného, kam obrátíš zrak v kole, než šťavná luka, za lukami pole, kde žloutnou klasy, brzy budou sžaty, ba celý kraj tu leží jako zlatý. Jak dlouhá pláň, tak v dálku se to vlní a zelená a plane, zrnem plní, až tam, kde obzor uklání se němý, to širé nebe nad širokou zemí. Nic nežli pole. Úsměv dojímavý jen na nich tkví, vzduch vane jimi zdravý; zde cítíš teprv, co je sen a sláva, před tváří země, která v dar se dává. Cos velkého a vážného tě schvátí a povznáší, co cítíš jenom váti z těch černavých hrud země svojí rodné, pro velkou bolesť velké lásky hodné. 109 A připadáš si se svou písní malý, sem sluší hlahol, jenž se vlnou valí, ne lidská píseň, tkaná z tuch a stonů, jen velkolepý, hluboký hlas zvonů. 110