Adagio.

Antonín Klášterský

Adagio.
Dnes ráno luh již krylo šedé jíní, jak první stín by stáří na skráň leh’, je cítit chlad, list žlutý padá nyní, a zní to tak jak sotva slyšný vzdech. Přes hlavu mou dav ptáků velký letí, to z prázdných hnizd a tichých koutů svých, já v mysli mám, jak s rozekvetlých snětí jich jásot zněl a jejich zvonků smích. A dál, vždy dál se kamsi nesou ptáci, přes dlouhou pláň a pestrých lesů výš, hle, jejich dav již za obzor se ztrácí, a poslední mým zrakům zniká již... Tu smutek těch jsem cítil, kteří zbyli, když přišel chlad a nežli kdos jim kýv’, jich touhu jít, kde čeká nás klid milý, jich velký stesk po těch, kdo šli už dřív... 143