Ofelie.

Ofelie.
Ten věneček mně uvít nechte pouze, ten věneček je pro můj dlouhý vlas, já hledám, hledám květ a je mi divno v touze, ó, jaký bez květu by svatební byl kvas. Sem květy do vlasu, tak, ještě květy k pasu, ach, ne, to není ten, jejž hledám celý den, jste tady, princi můj? Je k svatbě dosti času, já ráda dívám se tak do těch vodních pěn. Vy květů nemáte? Zde! Najdu sobě jiné, ach, ještě krásnější – však kde je hledat mám? Slyšíte z dálky zpěv? To průvod se již vine, já přijdu, přijdu hned – můj princi, jděte sám! Mám krásné památky a jeden květ v nich leží, je od vás – uvadl – však uzřím jiný kvést a právě takový – ten potok, jak tu běží, jej jistě dobře zná z těch dalekých svých cest. 73 A on mne ponese, kde roste ono kvítí, pro vás je natrhám a sobě, princi můj! Vy prý jste nemocen? Ach, zdráv musíte býti! Jen co najdu ten květ! Má vlno, pluj a pluj! 74