Ofelie.
Ten věneček mně uvít nechte pouze,
ten věneček je pro můj dlouhý vlas,
já hledám, hledám květ a je mi divno v touze,
ó, jaký bez květu by svatební byl kvas.
Sem květy do vlasu, tak, ještě květy k pasu,
ach, ne, to není ten, jejž hledám celý den,
jste tady, princi můj? Je k svatbě dosti času,
já ráda dívám se tak do těch vodních pěn.
Vy květů nemáte? Zde! Najdu sobě jiné,
ach, ještě krásnější – však kde je hledat mám?
Slyšíte z dálky zpěv? To průvod se již vine,
já přijdu, přijdu hned – můj princi, jděte sám!
Mám krásné památky a jeden květ v nich leží,
je od vás – uvadl – však uzřím jiný kvést
a právě takový – ten potok, jak tu běží,
jej jistě dobře zná z těch dalekých svých cest.
73
A on mne ponese, kde roste ono kvítí,
pro vás je natrhám a sobě, princi můj!
Vy prý jste nemocen? Ach, zdráv musíte býti!
Jen co najdu ten květ! Má vlno, pluj a pluj!
74