Idylka.

Antonín Klášterský

Idylka.
Šli milenci spolu a bylo to ráno a bylo to v čase, kdy květem vše stláno, ať kráčeli lesem, ať kráčeli polem, vše plálo a smálo se kolem. Jim skřivánci vysoko v nebesích pěli, však v srdci jim echem zněl nápěv ten celý, a u nohou květy jim vábilo světlo, však v srdci jich právě tak kvetlo. A obloha nad nimi modrá se pnula, a pole se vlnila větrem a dmula, jim prsa se šířila ve vzduchu sytém, to štěstím a blaženým citem. On vroucně ji přivinul, zlíbal jí čelo, a ústa a líce, až mákem se rdělo, a jak se tak drželi, objali spolu, jak svlačec když vine se k stvolu. 81 Ten zardělý svlačec je ku klasu spjatý, s ním roste a žije a dýchá den zlatý, a uzrálý klas ten a květ plný rosy pak srpem se najednou skosí! 82