Podzimní jitro.

Antonín Klášterský

Podzimní jitro.
Podzimní jitro stromy a keři prosvítá v lesů zákoutí, a už jak zas by v stínu a šeři, ve mraku chtělo zhasnouti. Mraky se honí s olovnou tíží, jakoby nesly v nitru sníh, nahý strom v smutných dumách se shlíží v nečistých deště kalužích. Sychravo, vlhko. Kam se zrak dívá, ospalé, pusté lesy zřím... Kdosi jde cestou. Však zas už splývá postava jeho v mlhy dým. Sežloutlé listí dávno je dole, po lesích větrem rozváté, haluze k nebi přímé a holé trčí jak ruce rozpjaté. 32 Jenom ty duby listem svým chřestí, netratí jara ozdobu: tak si, má duše, vzpomínky štěstí vezmeme s sebou do hrobu. A břečtan strání, skalného zdiva, svěží a krásný teprva, praví mi, že i památka živá mohyly naše přetrvá. 33