Noc.

Antonín Klášterský

Noc.
Noc spustila svůj černý vlas a znavenou zem vzala v klín, už každý spí, kdo bděl, v ten časčas, a kdo v své duši nemá stín. Přes dál a šíř teď leží klid, jen kdesi ve tmách hučí splav, a chvějící se luny svit do tmících se pad’ stromů hlav. A s neskosených luk a niv a z táhlých lesů, sadů, cest jde vůně květin, jara div, to od země až k tichu hvězd. Je jeden proud to, jeden vzdych, vesmírem celým vane v snech, a snad, jak sladký je a tich, jen těch, kdo spí, to klidný dech. 79 Tak pokojný a tichý tak a lehký jako modrý dým, že rozkoš zavřít mdlobou zrak a v čistý éther splynout s ním... 80