Les na večer.

Les na večer. – Růženě Jesenské –
Tu tam přes kmenů hnědou kůru poslední záblesk zakmitne, ve trávě zvonek pohléd’ vzhůru a zamknul oko blankytné. Je ticho, ticho. Nikde zvuku, jak někdo prst by k ústům vztáh’, i kukaččino slední kuku kdes zaniknulo v hlubinách. Les žije sobě. Plášť si tmavý ze stínů přitáh’ k rameni a jak, když sám je, básník pravý, v dumání pad’ a myšlení. Oddých’ si volně, jeho dechem se nehnul ani stromů list, ó, tiše tiše nyní mechem, les počal novou píseň příst. 23 To bude píseň o svítání, o slunné záři, o letu, o červánkovém prokmitání, o rosných slzách na květu. O těch, kdo tady v mladých letech rty k sobě prvně sklonili, o zbloudilých a spících dětech, jak na květině motýli. O, tiše, tiše! Všecko dříme, a vše to jsou sny duše mé – však my tu píseň uslyšíme, až z rána v lesy půjdeme. 24