Z jara.

Antonín Klášterský

Z jara.
Za jara kryjí se květiny v stín, v zášeří, houštiny pučící ranně, jak by zem halila ve svůj je klín, jak by se před lidmi styděla za ně. Anebo jakoby chránila květ před mrazem, který se navrací ještě, a než se naděješ, spustí se hned chladný sníh na místo vlažného deště. Ale vše nadarmo; lesem jak jdem’, tušíme květiny, jak to vstříc dýchá; je to jak s láskou, tím dubnovým snem, prvně když zvedá se, plachá a tichá. Tají se do prsou hluboko tak, aby jí nenašel nižádný z lidí, noci jen hvězdnaté nesčetný zrak kalich se bělostný otvírat vidí. 55 Jediná slza však, jediný vzdech, a co ret popírá chladně a suše, v očích jen záblesk a na tváři žeh prozradil všechno už dávno, má duše! 56