Píseň o potoku.

Píseň o potoku.
Než si probil skalou jenom dráhu malou, co to stálo sil! coCo to práce stálo, než se prodral málo houštinou a travou, slunce pozdravil! Co je po tom komu? Sekáč jde kol domů, žízeň padne naň, k potoku se schýlí, aby k ústům v chvíli pozved’ čistých chladných perlí plnou dlaň. Co je po tom dětem? Chtí se zdobit květem 41 kol svých bílých čel; ku potoku běží, v jeho vlnu svěží noří v okamžiku nožky svojí běl. A nač vzpomínati, čím se život platí, za dnů veselých? Mezi olšinami, mezi malinami potok zvoní, zvoní, jeden spěch a smích. Přes balvan jen prudčej’ zapění se ručej, květ si urve v klín a pak volným letem krouží lučin světem, veselý a šťastný, tam, kde klepá mlýn. Ještě tam z té dáli blyskne, neustálý 42 hovor, zpěv a šum, i za noční hluše slyším, kterak kluše, neznavený poutník, s šeptem tichých dum. Počkej, buď mi druhem, vem mne s sebou luhem, v zář i temnoty! Co nás dva tu dělí? Chtěl bych život celý v svobodě a síle prožít jako ty! Lesem, polem, plání bloudit bez ustání, požehnání nést, zlato ve svém nitru, šumný pozdrav jitru, pozdrav zpívat slunci, tiché záři hvězd. S písní na rtu jíti celé svoje žití, 43 v každý den a mžik, radosť svou i hoře vyzpívat, až v moře neznámé a velké splynul bych a znik’! 44