Kukačka.

Kukačka.
Ó kukačko, ty v modré šeři kdes utajený proroku, jen kukej, nikdo neuvěří, co věstíš v lesa hluboku! Já cítil, jak mi líce blednou, když jednou jsem se tebe ptal: Jak dlouho? A tys jenom jednou mi zakukala opodál. Ach, rád jsem, že tě slyším tady a že ti to dnes mohu říc’, v svém srdci cítím život mladý, viz ozářenou moji líc!... Kdys láska prošla srdci dvěma, a dvojí rty se ptaly tě: Jak dlouho? A ty jako němá jsi utichla v svém úkrytě. 26 Ó bído! Tedy nikdy svoji? Pak raděj černý příkrov mar! A v malém domku krytém chvojí už dávno šťasten lidí pár. Tam láska byt má neustálý, ten kout je tich a odlehlý, a já tak rád zřím k domku zdálí, když večer světlo rozžehli... Však vidím, jak jsi tenkrát lhala, a vše, co věstíš, jaká lež, a že ti plesem, lhářko malá, když koho v lese oklameš! Však přece aspoň v jedné věci ty pravdu mluvíš. Když se ptám: Ó kukačko, ach řekni přeci, co milých šlo tu jako v chrám; co polibků les viděl v mechu, co srdcí v sladké závrati: ty kukáš, kukáš bez oddechu a nepřestáváš kukati... 27