Causerie z venkova.

Causerie z venkova.
Já schválně přimknu zraky a vskutku tratím se v snech, že vidím, v šedivé mraky jak dým se pozvedá v spěch, že dívám se oknem své síně do dvora mrzut a líně, do zdí, kde omítka pryská, a v kupy špinavých střech. Ten chmurný obraz denní zas vidím před zrakem stát, jak když to pravdou není, že prch’ jsem vesel a mlád – a najednou otevru oči: tam les a tam cesta se točí a pole a louky a nebe, ó, jak se probouzím rád! * [101] Půl v stín a v záři zpola je země stopena dnes, slyš, kukačka tě volá ve vlídný, chladivý les, i shodíš s ramen svých tíhu a vezmeš si s sebou jen knihu a jdeš, a doutníku modrý kouř táhne přes žlutou mez. A jak tak ležíš v mechu, klid dýcháš svobodných chvil a vůni v jednom dechu, bys nikdy nevěřil, že někde to duní a bouří, hřmí, zmítá se v prachu a kouři, jsi rád, že je to tam v dáli – zde odtud na mnoho mil. * Tvá kniha leží v trávě, jak z rukou vypadla tvých, co zde po rýmů slávě, co zde je ti bolesť a hřích? A v knihu pessimisty, hle, padá paprsek čistý 102 a s keře dolů v ni padá květ bílý jakoby sníh. Ať klidně kniha leží, zde dívat se jenom, ne číst, jak v slunci zeleň svěží, jak z ptačích zvučí to hnízd! Vše kolem je báseň ti nová, a její živoucí slova jsou: motýl, ptáče a list. * Je sladko prchnout někam, kde vstříc ti nehlučí dav, do luk a k chladným řekám a tiše poslouchat splav, prost pout a práce své denní, v stín stromů lehnouti v snění a toulat se širokou plání, v tom moři kvetoucích trav. Tak staří dávno pěli a bouřit nechali Řím i caesara dvůr skvělý a všecky mecaeny s ním, 103 a v rodném kvetoucím dolu šli za spřežením volů, ó, Horaci! až podnes je básník takovým! 104