Ozvěna.

Ozvěna.
V hlubokém starém lese spí kdesi ozvěna, zelenou clonou větví a kmenů stajena; ne, nespí, sedí tiše, kde skály svítí tes, a dívá se a dívá v ten dlouhý tichý les. A vidí lesy tmít se a vidí lesy kvést, v dne záři žhavé dřímat a dýchat k svitu hvězd, par závoj, stromů chvění, let ptáků, listu pád, a tiché kroky zvěře, kdy všecko šlo už spat. Pak v teplý večer z jara zří mnohý lidí pár a zná tu jejich lásku, jak skály svojí žár, svým okem bloudí s nimi, jak ruku v ruce jdou, až zajdou v lesa stíny a splynou s hloubky tmou. To všecko zří a plnou má duši krásy té, a často vlídné oči má slzou zalité, jak dojímá ji život a tichý lásky cit, a chtěla by vše říci – a nesmí promluvit. 12 Jen když si lesem výsknu, jak nejvíce jsem moh’, neb táhle lesní strání se rozhlaholí roh, tu na své nohy skočí a dlaně k ústům dá a se šíleným plesem ti nazpět zajásá... Tak zakleto jen ženy je srdce v mlčení, nechť nový příval citu se z hloubky pramení, nechť plné novým štěstím, že dalo by se v let a zvonilo v svém tluku to v celý širý svět. Jen když se sladké: Láska! na tvojích zachví rtech, jak odpolednem slunným když táhne lesa dech, tu vyšlehne to z oka a zrumění to líc, a láska! láska! láska! ti letí náhle vstříc! 13