V hlubokém starém lese spí kdesi ozvěna,
zelenou clonou větví a kmenů stajena;
ne, nespí, sedí tiše, kde skály svítí tes,
a dívá se a dívá v ten dlouhý tichý les.
A vidí lesy tmít se a vidí lesy kvést,
v dne záři žhavé dřímat a dýchat k svitu hvězd,
par závoj, stromů chvění, let ptáků, listu pád,
a tiché kroky zvěře, kdy všecko šlo už spat.
Pak v teplý večer z jara zří mnohý lidí pár
a zná tu jejich lásku, jak skály svojí žár,
svým okem bloudí s nimi, jak ruku v ruce jdou,
až zajdou v lesa stíny a splynou s hloubky tmou.
To všecko zří a plnou má duši krásy té,
a často vlídné oči má slzou zalité,
jak dojímá ji život a tichý lásky cit,
a chtěla by vše říci – a nesmí promluvit.
Jen když si lesem výsknu, jak nejvíce jsem moh’,
neb táhle lesní strání se rozhlaholí roh,
tu na své nohy skočí a dlaně k ústům dá
a se šíleným plesem ti nazpět zajásá...
Tak zakleto jen ženy je srdce v mlčení,
nechť nový příval citu se z hloubky pramení,
nechť plné novým štěstím, že dalo by se v let
a zvonilo v svém tluku to v celý širý svět.
Jen když se sladké: Láska! na tvojích zachví rtech,
jak odpolednem slunným když táhne lesa dech,
tu vyšlehne to z oka a zrumění to líc,
a láska! láska! láska! ti letí náhle vstříc!