Epilog.

Antonín Klášterský

Epilog.
Květiny, vonící v sadě a luhu, chtěl jsem vás oslavit prostou svou písní, a teď nechť pokrčí rameny v kruhu šosáci střízliví, mrační a přísní. Já jsem vás miloval, já jsem vám zpíval, nic nechci, květiny, jiného za to, než byste na hrob můj rozlily příval květů svých zářících: duhu i zlato. Dole já budu spát, venku vy kvésti, v slunci vy záhřevném, v tmavé já tůni, snad že až do hlubin, ach, toho štěstí! ucítím se shora opojnou vůni. Budu tak vědět, že nahoře vesna, motýl že houpá se na štíhlém stvolu, s písní že pták jde spat, budí se ze sna, hřbitovem milenci že chodí spolu. 97 Skryjte hrob se všech stran, pukejte za dne, za noci chytejte měsíční světlo, že v srdci, které spí pod vámi chladné, také to jedenkrát z hlubiny kvetlo. 98