Láska a květiny.

Antonín Klášterský

Láska a květiny.
Láska a květiny! Kde že jich není? Trochu té zeleni, kvetoucích luk, trochu těch polibků, vroucího snění, trochu těch úsměvů a trochu muk! Třeba svět sestaral v klopotné práci, za strojů hvízdotu, hrčení kol, dosavad na stromech jásají ptáci, do dýmu továren květ dýchá kol. Na srdce ulehá starosť nám všední, jako když napadá na květy prach, nadarmo chráníš se, skrýváš se před ní, do bláta srazí přec křídel tvých vzmach. Ale vždy zbývá přec okamžik světlý, kdy k nám vše mluví zas jak v dětství dnech v oblaku zpěvný pták, dole luh zkvetlý, kdy srdce teplo chce, záři a dech. [49] A kdyby upadl do stuchlé plísně jarý duch lidský a touha a vznět: láska a květiny, ptáci a písně znova by musili obrodit svět! 50