Markétka.

Antonín Klášterský

Markétka.
Ó Matko Boží, které na tváři dlí smilování úsměv nebeský, jen paprsk jeden pošli k žaláři, jak slunce plá teď v luh a na stezky! Já měla ráda ozářený sad a nejraději z všeho květiny, Ty víš, jak Tobě z rána častokrát jsem hrsť jich nesla, plných neviny. A květiny mi lásku velhaly, svou opivše mne vůní, zradily, Tys neslyšela ston můj zoufalý, a růže zvadly, zvadly za chvíli. Má záře shasla, pustá noc je teď, a jeden květ jen v klíně zvu teď svým, ten místo rosy slzou skrápím, hleď, než usnu, Matko, jak se probudím! 71 Svým vlastním dechem pouze hřeji jej a je tak sláb a jako k smrti bled, ó, smilování, smilování měj – vždyť ještě slunce nezřel ten můj květ! 72