Noc na samotě.

Antonín Klášterský

Noc na samotě.
Měsíčním světlem celý kraj je bílý. A vidět oknem v dál na dobrou míli, vsi, dvorce, lesy, cesty plné záře, až obzor zamžen ve stříbrné páře. To ticho kolem! Nad rybníka rmutí plá bílý měsíc, stojí bez pohnutí a mezi dvěma topoly se shlíží, jak vězně tvář by dívala se mříží. To hrozné ticho! A jak ta tvář svítí! Teď jak bych slyšel z dálky klavír zníti, však ne, je ticho, mojí hlavou pouze as prolít’ akkord v neurčité touze. Teď po silnici rachotí vůz zvolna. Já naslouchám, a jako bázeň bolná by jímala mne, že umlkne záhy. Již v dáli znik’ neb stanul v konci dráhy. 141 A ticho zas. Na zámku deset bije... Poslouchám, pes jak ve vsi dole vyjevyje, a zřím, jak měsíc proběh’ mráček malý. Mou duší stesk se nevýslovný valí... 142