Noc na samotě.
Měsíčním světlem celý kraj je bílý.
A vidět oknem v dál na dobrou míli,
vsi, dvorce, lesy, cesty plné záře,
až obzor zamžen ve stříbrné páře.
To ticho kolem! Nad rybníka rmutí
plá bílý měsíc, stojí bez pohnutí
a mezi dvěma topoly se shlíží,
jak vězně tvář by dívala se mříží.
To hrozné ticho! A jak ta tvář svítí!
Teď jak bych slyšel z dálky klavír zníti,
však ne, je ticho, mojí hlavou pouze
as prolít’ akkord v neurčité touze.
Teď po silnici rachotí vůz zvolna.
Já naslouchám, a jako bázeň bolná
by jímala mne, že umlkne záhy.
Již v dáli znik’ neb stanul v konci dráhy.
141
A ticho zas. Na zámku deset bije...
Poslouchám, pes jak ve vsi dole vyjevyje,
a zřím, jak měsíc proběh’ mráček malý.
Mou duší stesk se nevýslovný valí...
142