Paseka.

Paseka.
Rád oči přimhouřím a potoulám se v snění a potom vídávám v něm často, bezděky, jak v slunci planete a v dusné tíze denní skrz dlouhý tmavý les, ó, velké paseky! To moře metlice jak nemělo by konce, je všecka sežloutlá, jak padá na ni žár, v ní s okem oblohy se chvějí modré zvonce, a pozdě do noci zní cvrčků zpěv a svár. Těch stromů titánů, jež trčely tu prve, jen nízký pařez teď a kořen vzpomíná, kol září jahoda jak kapka čerstvé krve, a svěží kapradí svůj vějíř rozpíná. Jak sama příroda by z lásky, snad i studu tu ruky člověka ukrýti chtěla sled, jež krásy nedbajíc, ni bolestí, ni trudu, jen jeden nechala strom státi uprostřed. 21 Ten dlouho tady stál jak stařec mdlý a chorý, jenž viděl, nepřítel jak do rodných pad niv, zřel bídu, oheň, boj a marnou krev a vzdory, vše padlo, na troskách on jediný zbyl živ. A volá k sobě smrť a zvedá k nebi čelo a prosí, rouhá se a klne v nebes dál. Tu jednou nad krajem se celým náhle stmělo, a zlomený kmen viz, jak blesk jej v půli sklál. 22