On srdcem Vlasti patří a já Kristu,
on světu živ je a já v zátiší,
a přec, ach, odpust', sladký Ježíši,
cos jako vánek v šepotu a svistu
mé zavalilo srdce teplou vlnou
a vzbudilo v něm rajské vůně květ;
svých zapomínám pevných pout i let
a divné touhy duši mám tak plnou.
Když večer okno otevru své cely,
omdlévám vůní. Jak by kývaly
mi všecky růže, Láska! vzdychaly,
a Láska! Láska! jak by ptáci pěli.
A do noci se často dívám tmavé,
tam k výšinám, kde jiskří na sta hvězd,
má ruka chladná, čelo horké jest,
když neslyšně tak šeptám: „Ladislave!“...
I v snách jej vídám, mezi modlitbami
ten jeho milý, zpěvný slyším hlas,
a svědomí mi nedí: „Zhřešila’s!“
ni víra má: „To ďábel tě jen mámí!“
I svět, i sestry zatratily jistě
by krutým soudem mne jak hříšnici,
ač z duše k duši most jen zářící
se pne to, sen jen spojuje nás čistě.
Však Ty, viď, soudit nebudeš mne přísně,
můj Ježíši, jenž’s dobrý pastýř náš,
vždyť zdá se mi, že s kříže usmíváš
se na mne vlídně, když čtu jeho písně.
Vždyť když je čtu, mír v duši mé je blahý,
jak říkala bych slova modliteb,
vždyť cítím, ach, i jemu trn a hřeb
skráň probodá a zmučí snad již záhy.
Kéž na mne padne bolů jeho částka,
kéž aspoň v kraji snů a vzpomínek
v těch hořkých chvílích, kdy jen láska lék,
smí po boku mu jíti Dobrovlastka.
Dej, Bože, duši mé se k Tobě vznésti,
ať v pokoře tam klesnu k nohám Tvým
a Vlasti zdar a volnost vyprosím,
neb jenom v tom je celé jeho štěstí...