Z DENÍKU VELKÉ ŽENY

Z DENÍKU VELKÉ ŽENY
„Má bohyně, můj anděle, má Světlá!“ tak zas mi psal dnes. Neměla ni číst bych jeho řádků. Každý jeho list jen vášní sálá, jež mu v srdci zkvetla divokým mákem. Jak choť věrná měla bych k muži jít a studem uzardělá vše říci mu, neb zakázat si přísně to šílenství, ty přísahy i písně – vždyť také jej přec poutá svazek čistý – a místo všeho přijímám dál listy horoucí lásky, jež mi píše v taji, a odpovídám. Pravda, v jeho žár vždy liji chlad, vždy přidám výtek pár, leč vzdát se ho, sil nemám. Po okraji jdu propasti, jen krok, a v hloub se zřítím, odvážně hraji se svým vlastním žitím, svůj klid, své jméno, čest svou dávám v sázku, a přece, v tvář mu popírajíc lásku, jdu, musím jíti nad závratným srázem, kde roste květ, jenž nedýchal mi dosud v mém žití, které divný spoutal osud 116 konvenčním svazkem, v němž to studí mrazem. Je hříchem to snad? Ano, hříchem je-li, když ptáci dva, jimž na zemi je těsně, mžik dají spolu vlet se k nebi smělý, na chvíli zasní o nové se vesně, a potom každý s tichou resignací se na zemi v svá hnízda zase vrací. Ne, duší styk svět nikdy nepochopil, znak hanby by mně vpálil, v kal mne ztopil, a muž? Je dobrý, nes’ by ránu strašně. Jít musím pevně, v předstíraném chladu dál ulívat ten plamen jeho vášně; snad pozvolna se v tiché teplo změní, svět, přísný soudce, neshledá v něm zradu, a sladká bude práce v něm i snění. Ký v duši vír, když na lože se kladu! *
Jít nechtěl jiných vyšlapanou stezkou, zpěv nový zapěl, k metám vyšším tihl, a vysmáli se jemu, kal ho stihl, a on jak Mojžíš třískl svatou deskou, svou lyru rozbil, rozerván a zkyslý, svou peruť třísní, opíjí své smysly, šat odraný, se blátem ulic vláčí a směje se, neb v duši je mu k pláči, a v loktech hanby zapomnění hledá. I mne teď viní z chladu, vím, ó, běda! Naň myslím jenom, vidím ho, jak v hoři 117 se ubíjí a klesá v náruč všedna, leč i v té chmuře, jež ho svírá bědná, genia hvězda na čele mu hoří. Pro ni jej spasím, spasiti jej musím národu, lidstvu. Víru v sebe zkusím zas vdechnouti mu, zvednu jeho duši, očistím z prachu, ranám najdu zřídla a k rozletu mu nová připnu křídla, že povznese se nad vším, co ho kruší. Z mdlob burcovat ho budu, až se zbudí zas k práci, počne poklady, jež v hrudi své skryty nosí, vynášet zas vzhůru. Nedám mu klidu, planým snům se oddat, jej výtkami štvát budu, smíchem bodat vždy výš, vždy výš, až k hvězdám, do azuru. Zval andělem mne. Nuže, meč svůj tasím. Já musím spasit jejjej, a já ho spasím. To může jenom žena, jež je čistá a věří v něho. A já věřím cele. Teď nedbám na to již, co svět mi chystá, jdu zase pevně, netápu již v šeru, do očí všech se zase dívám směle a políbení chotě s klidem beru. *
Již dařilo se krásně moje dílo, s ním samým v zápas vešla jsem a tuhý, a teď se k pádu vše zas naklonilo, co vystavěno. Klesl v bídu, dluhy 118 a pro ně jít má, běda, do vězení. Můj Bože, Bože! Což už spásy není? Má vyjít z pout zas trpčí nežli dříve a rozerván tím celým světa řádem, pak ještě hloub v svém věku klesat mladém a znovu šílit v bolesti své divé? Zda nemělo by pálit ženy zlato na rukou, uších, když on, pěvec boží, jenž v duši nosí skvostů přebohato, svou hlavu složit v trní má a v hloží? Vnuknutí nebes! Krásnou jehlici mám ve svém stolku a v ní zářící démanty velké... Prodám je a vsadit dám falešné... a pošlu... ano, ano, i jemu tajně! Nyní nesmím zradit přátelství svého! Kéž už vykonáno! *
Muž našel jeho listy. Konec všemu! Poslední lístek napsala jsem jemu: „Buď sbohem a buď šťastnější, než já jsem!“ a teď bych měla kajícným snad hlasem nad sebou plakat, provinilé dítě, neb výčitek se na sta hrne na mne, a klevet, pomluv rozpřádá své sítě, můj zlehčuje se každý krok i snaha, vše zrádné bylo, ošemetné, klamné, a stojím jako na pranýři nahá, co pohled žen, jež cudny tak a ctnostny, 119 mne bodá na krev špičatými ostny. A nepláču nic – necítím se vinnou. Jsem čista, jejich nedotčena špínou, a nelituji ničeho. V sad ztmělý jsem vešla cizí při měsíčním lesku a slavíka tam naslouchala stesku, jenž lkal jej pro mne. To ten hřích můj celý! A já mu žehnám za cit mocný, vřelý, jejž poznala jsem. Která žena světa by litovala, nechť i potom kleta, když velký duch k ní jedenkrát se skloní, jí v ohni, jenž sta jisker živých metá, se zjeví, hvězda lesku nádherného, a bohatství své celé rozstře pro ni, a ona smí mžik řídit dráhu jeho? Jen jednoho mi líto. Poranila jsem velkou družku stejně kdysi sama, než dohrála to smutné žití drama... Boženo, odpusť – odpust', duše milá! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – *
Po dlouhých letech zřela jsem ho zas. Šel parkem, kam si ráda v létě vyjdu, šel zvolna, těžce, churav dlouhý čas, on velký, slavný, miláček teď lidu. Mne neviděl, já patřila však za ním, na lávce sedíc, nežli minul roh. Kol šeptali si jméno jeho, hoch 120 jej ukazoval hochu, smekal mnohý, a úsměv na rtech dívkám zkvet’ a paním. Sám žitím šel, v tvář vichr bil mu strohý, trn mnohý zaryl do jeho se čela; zřel, lehčej laur jak na hlavy rvou jiní, co jemu ve vous padalo jen jíní – a přece dostoup’, kde jsem zřít ho chtěla. Mně zdálo se, že slunce před kročeje mu sype zlatý květ. A v prsou hřeje mne tichá radost, jak tu sedím zšedlá, že chvíli já to byla, jež ho vedla v tu jeho výš, a co jsem o něm snila, se splnilo. Ba zdá se mi v té chvíli, že nade vše to, co z mé vzešlo síly, a proti tomu nic má všecka díla. Vždy z trnů ženy růže zkvetou svěží! Co na tom, že teď ve skříni mé leží šperk s kameny bez záře blýskotavé, když démanty, jež on dal lidu svému – ó, ve vzpomínkách znovu žehnám jemu! – tak veliké jsou, zářící a pravé! 121 Poznámky
Básně „ŠTĚDRÝ DEN PÁTERA SCHMIDINGRA“ a „BALLADA SVATODUŠNÍ“ byly pro úplnost cyklu pojaty sem z knihy „České ballady, legendy a jiné básně“.
MELEZÝNKOVY PERNÍČKY. Václav Melezínek, tovaryš pernikářský v Praze, byl z prvních českých veršovců v druhé polovici 18. stol.
ALOIS UHLE. Prof. Alois Uhle (Uhl) napsal r. 1812 hanlivý článek, v němž tupí jazyk český. Jungmann povstal proti němu v Hromádkových „Prvotinách“, a to tak mocně, že obrátil jej na vlasteneckou víru. Kollár přesto Uhla však zaklel do pekla v 585. znělce „Slávy dcery“.
ROMANCE O MLADÉ TANEČNICI. Mladá tanečnice jest přízvučná metrika, o jejíž oprávněnosti v českém básnictví (proti starší metrice časoměrné) sváděny tuhé boje.
VOJNA. Jmény „Janek“ a „Jeho Milost rada“ míněn Jan Nejedlý, spisovatel a profesor jazyka českého na universitě, později advokát a císařský rada.
SESTRA MARIE ANTONIE (1780–1831) bylo klášterní jméno Josefy Pedálové, spisovatelky a přítelkyně Kamarýtovy, jež milovala beznadějně Fr. L. Čelakovského. Psala pod jménem Dobrovlastka.
IDYLKA. Bohunka jest spisovatelka Marie Čacká, dcera prof. V. Svobody, později choť Jos. Bojislava Pichla, lékaře a spisovatele.
PÍSNIČKA O KRÁSNÉ ANGELÍNĚANGELINĚ napodobuje pro ráz doby úmyslně tón milostných písní probuzenských.
BOHUSLAVA RAJSKÁ (Antonie Reissová) stala se druhou ženou Fr. L. Čelakovského. Slavoj = Karel Slavomil Amerling, Samoslav = Samo Bohdaň Hroboň, slovenský básník. Viz „Z let probuzení“. Paměti a korespondence Bohuslavy Rajské v Praze. J. Otto 1872.
Z DENÍKU VELKÉ ŽENY. Viz „Karolína Světlá ve stycích s Janem Nerudou“: V Praze, J. Otto 1912.
[122] OBSAH. Velkonoce9 Melezýnkovy perníčky13 Josef II.17 Leopold II.20 List22 Štědrý den Pátera Schmidingra26 Alois Uhle36 Romance o mladé tanečnici39 Fr. Palacký k Umce zpěvů42 Hudební večer45 Vojna51 Písnička o censorovi Zimmermannovi55 Sestra Marie Antonie58 Jan Kollár nad svou „Slávy dcerou“60 Karel Hynek Mácha61 Jos. Jungmann nad dokončeným Slovníkem64 František I.68 Před prvním českým bálem71 Na trhu81 Český bál84
[123] Idylka88 Písnička o krásné Angelině91 Karel Havlíček v Moskvě93 Bohuslava Rajská96 Nezabudky99 Ballada svatodušní103 Tylův sen105 Blouznění107 Lampa110 Z deníku velké ženy116 Poznámky122
[124] Antonín Klášterský Probuzení Cyklus básní v úpravě Josefa Nováka vydalo Nakladatelství J. Otto, spol. s r. o. v Praze a Bratislavě Tiskla Česká grafická unie a. s. v Praze
V Praze v prosinci 1929
E: js; 2002 [125]