PODLE ŠÍDEL, ZLATÝCH VÁŽEK...
Na tůně se pokraji
stínem, světlem míhají
modrá šídla, zlaté vážky,
honí se a stíhají.
Hned jsou tu a ihned tam,
ztrácejí se, nevíš kam,
a již zase blýsknou v záři,
živý léta drahokam.
Podle tůně v trávě sním
nad problémem hlubokým,
modrá šídla, zlaté vážky
myšlénkám se smějí mým:
Bláhový, co vyzkoumáš,
dojdi ke dnu tůně až?
Bláto bude vždy jen blátem
a vždy krásou tanec náš.
33
Poesie vždy je sen,
záře hra a kouzlo změn,
rej a tanec, div, jenž stačí
na pohádku u kamen.
Prška zlatých blýskavic,
rosy třpyt, jenž září vstříc,
jiskry hvězd na modrém nebi,
všeckovšecko, a přec zlaté nic!
Co v tom pravdy – nevím sám,
vím jen, že jsem v rej a k hrám
podle šídel, zlatých vážek
pokynul svým myšlénkám.
34