Deštivý večer.
Toť šeré chvíle, chvíle teskné,
kdy dláždění se deštěm leskne
v žlutavé, matné záři luceren
a temnem úpí větrů kvílivý sten.
A proudy deště dál se lijí,
jak v bolestech stromy se svíjí
zmítané větrem, do oken
mně bez ustání kapky bijí.
Na chvíli déšť a vítr ztichne,
jen teskné srdce teskně vzdychne,
a znovu nářek venku propuká
huhuhú! – div srdce nepuká.
56
Na okna kapky prudčeji zvoní,
jak slzí proud se po skle roní,
a v srdci sen a marné touhy sten
se mísí v pláč jich monotonní.
Nadarmo tisknu čelo žárné
na kalné sklo, ach, vše je marné,
nic neztiší ten srdce pláč,
nic neztiší ten srdce pláč...
57