Deštivý večer.

Alfons Breska

Deštivý večer.
Toť šeré chvíle, chvíle teskné, kdy dláždění se deštěm leskne v žlutavé, matné záři luceren a temnem úpí větrů kvílivý sten. A proudy deště dál se lijí, jak v bolestech stromy se svíjí zmítané větrem, do oken mně bez ustání kapky bijí. Na chvíli déšť a vítr ztichne, jen teskné srdce teskně vzdychne, a znovu nářek venku propuká huhuhú! – div srdce nepuká. 56 Na okna kapky prudčeji zvoní, jak slzí proud se po skle roní, a v srdci sen a marné touhy sten se mísí v pláč jich monotonní. Nadarmo tisknu čelo žárné na kalné sklo, ach, vše je marné, nic neztiší ten srdce pláč, nic neztiší ten srdce pláč... 57