Luně.

Alfons Breska

Luně.
Nad vršky lesa, má luno, dlíš, a v hloubi plesa se zrcadlíš. V křovinách snících tvých vlasů jas slavíků spících probouzí hlas. Ó luno krásná, mých bolů sten tvá něha jasná kolébá v sen. 31 A v šero stesků tvůj zářný vlas déšť zlatých lesků v mé srdce střás’. 32