U tůně.

Alfons Breska

U tůně.
S nebe se měsíc leskne tak chorobný a mdlý a v hloubi tůně teskné se smutně zrcadlí. Nad ním se vrba kloní, jež stářím usýchá, když vítr zbloudí do ní, bolestně zavzdychá. A rákosí se sklání, jak nad ním vítr vál, v tak úpěnlivém štkáníštkání, jak by kdos naříkal. 50 Mé srdce chví se v bolu, když slyší tento pláč, a hořce pláče spolu, ač neví proč a zač. 51