Tajemný hvozd.

Alfons Breska

Tajemný hvozd.
Za noci bloudím v šerém lese, jas luny dřímá ve stromech a chvílemi, když vítr hne se, se snětí stříbro prší v mech. Cos travou vane v tichém ruchu, cos tiše vzdychne nad hlavou, jakoby sbory nočních duchů bloudily šerou doubravou. Jdu po pěšině v dumy vnořen v tom tajeplném šelestu a bájný tvar má každý kořen, jenž temnem prchá přes cestu. 29 Vše oživuje v stromů stíně, vše šumí, šeptá v doubravě, král hadů dřímá na pěšině s korunkou zlatou na hlavě. Bludičky vábí v lesa hloubi, za kmeny víly kývají, a pod nachovou stříškou houby se lesní skřítci skrývají. Strom, keř a kámen, vše se mění, jak byl bych v lese zakletém, kde hrozí léčky; cítím chvění nejasné bázně v srdci svém. 30