Zlaté stíny (1903)

Alfons Breska

ZLATÉ STÍNY.
[1] Od téhož autora:
V zajetí trpaslíků. Básně. 1900. Nakladatel: E. Weinfurter. Hlasy v bouři. Veršované drama. 1900. Nakladatelé: Grosman a Svoboda. Překlad: Hugo von Hofmannsthal: Dobrodruh a zpěvačka. Veršované drama. (Vyjde v Světové Knihovně.)
[2] ALFONS BRESKA:
ZLATÉ STÍNY.
[3] Slavnost květin.
1902 – 3.

[5]
Na jaře.
Stál jsem dole v zahradách, ozářených slunce světly, žhavý jarní vítr táh’ ve snětích a korunách, které kvetly. Jakobych byl stromem sám v jarním větru, slunce jase, listí mám a větve mám, které k nebi pozvedám v květů kráse. 7 V slunce zlatých paprscích moje koruna se koupá, cítím, kterak v žilách mých z žití hlubin neznámých míza stoupá. 8
Starý sad.
Toť starý sad, jejž zlatí slunce lesky, zde není záhonů a není stezky, vše halí květy, tráva, mech a býlí, staleté stromy, jež se stářím chýlí, v chomáči květů černé větve sklání. Co všude kupolí a bílých bání, se snětí snět se v zářné klenby snoubí, v sněhové arkády a vonná loubí, nad květem květ a snětí snět se věží, z nich myriady drobných lístků sněží. 9 Vše, co se plazí mezi trávy stonky, úponky rostlin, různých svlačců zvonky, do výše stoupá, v korunách se ztrácí, a se snětí se znovu v trávu kácí jak vůní déšť a květin vodopády. A travou táhnou květů dlouhé řady, fialky modré, drobné tulipány z plamenů červánků a zlata stkány, sněženky, hořce, sněžné anemonky, narcissy bílé, rudé, žluté zvonky se tísní v zástupech a slaví sjezdy, květ vedle květu, hvězda vedle hvězdy. Nad květy míhají se sterá křídla, purpurní motýli a modrá šídla, zelené krovky brouků v slunci plají, pod tíží včel se stvoly ohýbají a na květech se zlaté vosy sluní, zmámeny slunce snem a květů vůní. Jak bílý oblak pluje vůně sady, vše pučí, bují, zvučí, zpívá tady, jásají ptáci v šerých snětí taji a skryti v trávě cvrčci cvrlikají 10 po celý den, až shasnou slunce jasy a s šerem všechny umlkají hlasy. Tu zahradou se zdvihne větru vání, zčeřené stromů koruny se sklání, kvetoucí sněti ve větru se níží, jak bílá vlna se to sadem blíží, od stromu k stromu větru van se šíří, ve vzduchu květů myriady víří, jak bílá bouř, jak sněhu vánice, a mech i tráva v bílou pláň se mění. Motýli větrem z květů vyplašeni jak bílý oblak výše k nebi letí nad rozvichřené koruny a sněti, v tom náhle vítr jejich roje schvátí a přes zahradní zeď se v dáli tratí... 11
Sto tisíc ptáků.
Sto tisíc ptáků zpívalo, sto tisíc harf a lýr, když zlaté slunce splývalo v kvetoucích zahrad mír. Sto tisíc větví kývalo, z nich pršel květný pýr, sto tisíc ptáků zpívalo, sto tisíc harf a lýr. V mém srdci, jež se stmívalo, se šířil jas a smír, déšť květin štěstí schvívalo, zněl plesných tónů vír, sto tisíc ptáků zpívalo, sto tisíc harf a lýr. 12
Skrytá stezka.
Znám jednu stezku, slunnou stezku, kam pouze zřídka zbloudí pták, je plna vůně, plna lesku, a všude hoří vlčí mák. Po stranách zrajícího žita na slunci svítí zlatý lán, kde tisíc chrp se modře kmitá, když klasy zčeří větru van. Vše na ní kvete, všechno voní, tam cvrček zpívá v obilí, a sluncem zmámeni se honí nad žitem bílí motýli. 13 Zelené, modré, žluté zvonky, červených, bílých květů směs, jež nyvě sklání útlé stonky, když lesklý brouk se na ně snes’. Na slunci dřímá stezka tichá, jen chvílí vítr zašustí a květu stonek snivě vzdychá, když čmelák kalich opustí. Ta stezka stvořena je k snění, jež nepřeruší lidský hlas, k sladkému lásky ševelení – kol samá tráva, samý klas! 14
Motýli.
Nad pěšinou, ovesništi, které čeří vánku dech, motýli se sluncem blyští ve vzduchu a na květech. Na tisíce jich tu pílí, přiletí a odletí, zlatí, modří, rudí, bílí, ze stříbra a z perletí. Kmitá, blýská v slunce plamu křídel, křídel tisíce jako svity drahokamů, zlatých jisker vánice. 15 Vše se míhá, splétá, snoubí, záře srší v letní vzduch – náhle cítím v nitra hloubi tajůplný, snivý ruch. Cítím křídla tisícerá, křidel, křídel šum a ruch, a z nich prší v srdce šera zlatý pel a barvy duh. 16
Vlčí máky.
Vlčí máky plály všude na stráních a na cestách, samé vlčí máky rudé, jeden purpur, jeden nach. V myriadách v slunci plály, skláněly se ve vánku, stráně jako v ohni stály, v rudém ohni červánků,červánků. Běhali jsme v slunci spolu mezi máky po stráni nahoru a zase dolů za smíchu a jásání. 17 K večeru jsme v květy máků klesli jako zmámeni, rudý odlesk v hloubi zraků, tváře v nachu plameni. 18
Na hřbitově.
V chomáčích květů stromy níž se kloní, z nich k nebi stoupá opojivý dech, v bující trávě píseň cvrčků zvoní a motýli se honí na hrobech. Na stezkách všude záře slunce jásá a zlatí vetchých černých křížů řad, na které časem teplý vítr střásá s haluzí stromů květů vodopád. Smuteční vrby dlouhé sněti vlají nad hrobu tůní temně zející, kde v lesku slunce tiše naříkají v závojích černých ženy truchlící. 19 Do hlubin hrobu zvolna rakev spouští, hluboké ticho kolem nastává... tu zcela blízko z kvetoucího houští zaznívá kosa píseň jásavá. Jak zlatý déšť se řinou její tóny ve vonném vzduchu, v záři sluneční a zanikají pláče tiché stony, jen píseň stále jásavěji zní. Na víko rakve temně hroudy duní, za hroudou hrouda padá na rakev... mé srdce plno záře, plno vůní, a v slunné hloubi jásá kosa zpěv. 20
Modrý zvonek.
Na tmavé lesní pěšině z azuru stkán, pod stromy zvonek ve stíně kvet zadumán. Nepronik’ listím světla třpyt sem v lesů stín, a modrý zvonek světu skryt lkal z kapradin. Zde marně kvetu ubohý, lkal zvonku hlas, nevidím kousek oblohy ni slunce jas. 21 A zvoneček se rozplakal, v kapradí kles, dojatý k slzám tiše štkal s ním celý les. 22
Červánky.
Červánků zlatě alej plane a v rozvichřených korunách se sněti na sněť slunce kane, vše rubín, růže, purpur, nach. Večerní vánek větve sklání tlumenou hudbou lásky dum; ó jaký ševel, šepotání, tajemný ruch a snivý šum. Nad hlavou mou se větve sklání a zlatým vzduchem zpívají, jak šel bych dlouhou řadou paní, jež ratolestmi kývají. 23 Za šumu zkvetlých ratolestí, jež stále kynou ve vánku, alejí bloudím v duši štěstí a zlatý odlesk červánků. 24
Vítr v zahradě.
Rubíny červánků plály zahradou bílou jak sníh, v tom vítr večerní v dáli v kvetoucích snětích se zdvih’. V korunách vítr se šíří a květů bělostný pýr ve vzduchu zlaceném víří jak stříbrné vánice vír. Větve se ve větru sklání, květiny padají s nich, já bloudím ve květů vání a v nitru mém jásot se zdvih’. 25 Se snětí květů déšť vonný do srdce vítr mi svál a pohádek zlatými zvony v něm dlouho do noci hrál. 26
Modrý večer.
Letní večer níž se chýlí, modrý soumrak v údolí, kudy bílá cesta pílí, lemována topoly. Kdesi v dáli zvoní zvony, za horami tiše zní, jejich zádumčivé tóny nese vítr večerní. Zlaté zvuky, zlatá znění vanou modrým večerem, upomínky, dávná snění procítají v srdci mém. 27 Šerem vzchází měsíc bílý, mlknou zvonů hlaholy, moje touha v dálku pílí jako cesta topoly. 28
Tajemný hvozd.
Za noci bloudím v šerém lese, jas luny dřímá ve stromech a chvílemi, když vítr hne se, se snětí stříbro prší v mech. Cos travou vane v tichém ruchu, cos tiše vzdychne nad hlavou, jakoby sbory nočních duchů bloudily šerou doubravou. Jdu po pěšině v dumy vnořen v tom tajeplném šelestu a bájný tvar má každý kořen, jenž temnem prchá přes cestu. 29 Vše oživuje v stromů stíně, vše šumí, šeptá v doubravě, král hadů dřímá na pěšině s korunkou zlatou na hlavě. Bludičky vábí v lesa hloubi, za kmeny víly kývají, a pod nachovou stříškou houby se lesní skřítci skrývají. Strom, keř a kámen, vše se mění, jak byl bych v lese zakletém, kde hrozí léčky; cítím chvění nejasné bázně v srdci svém. 30
Luně.
Nad vršky lesa, má luno, dlíš, a v hloubi plesa se zrcadlíš. V křovinách snících tvých vlasů jas slavíků spících probouzí hlas. Ó luno krásná, mých bolů sten tvá něha jasná kolébá v sen. 31 A v šero stesků tvůj zářný vlas déšť zlatých lesků v mé srdce střás’. 32
Hudba jeseně.
1902 – 3.

Les sanglots longs des violons de l’automne blessent mon coeur d’une langueur monotone.
Paul Verlaine
[33]
Zahrada vzdechů.
Bez hnutí zahrada se leskne jesenním sluncem zlacená, cos chvílemi si v snětích steskne, chvílemi cosi zastená. Tlumeně v korunách to vzdychá, za vzdechem vane tichý vzdech, a pokaždé se snáší zticha list velký, zlatý dolů v mech. Neztichne snětí teskné štkání, vše samý pláč a vzlyk a sten, a listí prší bez ustání, za listem list jak duše sen. 35 Za listem list se snáší volně na cestu dávno ztajenou, a srdce mé se chvěje bolně těch teskných vzlyků ozvěnou. 36
Smutná láska.
My šli jsme smutně spolu po lese sem a tam, skláněly stromy dolů své černé sněti k nám. Chvílemi vzdychal plaše ve snětích větrů sten, tak jako srdce naše stvořené k mukám jen. 37
Pohřeb.
Kol hřbitovní zdi jdeme, větru vání z daleka nese zvonů naříkání a kdesi za zdí věnci ztuchlých vůní stížená rakev klesá v hrobu tůni. Co podzimní nás mlhou tudy žene kol hřbitova po cestě opuštěné, kde chladný vítr svoje štkání šíří a kolem nás jen žluté listí víří...? Proč tudy jdeme? Či snad srdce cítí, že musíme se záhy rozloučiti? Proč tudy jdeme? Či snad nitro tuší, že něco odumřelo v naší duši? 38 Se stromů listí jako slzy padá a cestou v závěje se u zdi skládá, a srdce pláče... věnci ztuchlých vůní stížená rakev klesá v hrobu tůni. 39
Naladění.
Jesenní vítr stromy svistí v tesklivě teskném šelestu a na cestu večerním šerem prší listí. Drobounkým deštěm mlha padá do opuštěné aleje, kde v závěje se žluté, vlhké listí skládá. Dál na cestu se listí roní, z něj vane ztuchlé vůně dech, jak na hrobech když o Dušičkách věnce voní. 40 Mou tesknou duší vane cosi tak potichu a zlehýnka jak vzpomínka a řasy mé se slzou rosí... 41
Slunná jeseň.
Pod stromy bloudím na nábřeží, hladina řeky dole leží v jesenním slunci zpita snem – holubi krouží nad městem. Ostrovy z hlubin vod se noří, zahrady na nich nachem hoří a zlatým listím břehů lem – holubi krouží nad městem. Obloha modrá kyne s výše, svadlého listí vůně dýše přes řeku z dálných břehů sem – holubi krouží nad městem. 42 Dřímota sladká duši jímá, umlká touha, bolest dřímá a slunné ticho v nitru mém – holubi krouží nad městem. 43
Hrozny.
V jeseni na mých vinohradech červené hrozny uzrávají a jejich nach má zlatý nádech, když na něm svity slunce hrají. V pavučin vláknech, v mlhy chladech ty těžké hrozny lásky zrají, co všechny cesty dole v ladech sežloutlé listy pokrývají. Žár slunce v nitru zrnek tají, ač trochu pozdě uzrávají ve chladném vichru jesenějeseně. 44 I ony sladké šťávy mají a jako rudý rubín plají z lupení mroucí zeleně. 45
Podzim v lese.
Brunátně hoří stromy v lese a chvílemi se s větví snese sežloutlé listí v šelestu jak zlatá prška na cestu. V modravém slunci, v lesní ticha sněť kdesi zalká, haluz vzdychá, za vzdechem vzdech zní ve stromech a nové listí prší v mech. Oblohou vítr mraky honí, hned slunce plá, hned stín je cloní a lesem stromů větvemi na cestách jasní se a tmí. 46 Závějí listů bloudím hebce, cos tiše stůně, vzdechem šepce a mroucích retů úsměvem se teskně loučí v srdci mém... 47
Ve vichru.
Les temně kvílí ve vichru zlém a větve chýlí tam a sem. Zní haluzemi kvílivý svist a za ním k zemi víří list. Po lese holém – neznámo kam – jdu se svým bolem sám a sám. 48 Dál vichr svistí kol strmých skal a mne jak listí žene v dál. 49
U tůně.
S nebe se měsíc leskne tak chorobný a mdlý a v hloubi tůně teskné se smutně zrcadlí. Nad ním se vrba kloní, jež stářím usýchá, když vítr zbloudí do ní, bolestně zavzdychá. A rákosí se sklání, jak nad ním vítr vál, v tak úpěnlivém štkáníštkání, jak by kdos naříkal. 50 Mé srdce chví se v bolu, když slyší tento pláč, a hořce pláče spolu, ač neví proč a zač. 51
Rudé pece.
V noci deštivé a tmavé ocelárny pece žhavé otvírají rudý jícen, noční vzduch je jimi vznícen. V záři, kterou nebe rudne, míhají se stíny bludné jako zatracenců shluky ve propasti věčné muky. Jako z pekla temné brány duní těžkých kladiv rány, bez ustání nocí buší, sny se krčí v mojí duši. 52 Žhavý vzduch je rudě vznícen, slzami a pláčem sycen, lidské bídy vzdechy vanou touto nocí ulekanou. Jaká hrůza, jaké děsy! temnouTemnou cestou prchám v lesy, jako smyslů zbaven v trávě pláči hořce, usedavě. 53
Hudba ohně.
Jak to venku stromy zmítá, nocí kvílí větru sten, chvílemi jak duchů ruka tiše ťuká stromů větev do oken. Uvnitř v krbu oheň svítá, temnem šlehá rudý plam, hledím tiše jako zmámen v zlatý plamen, jeho písni naslouchám. 54 Jak bych kráčel v poli zlatém, klasy šumí do snů mých, vidím v ohně rudém lesku zářnou stezku ve večerních červáncích. Po pěšině s lásky chvatem v ústrety mi přicházíš, štěstí vánkem kolébány klasů lány sklánějí se níž a níž... Náhle vítr v krbu dýchnul, oheň ztichnul, shasl plam, chlad a temno zeje kolemkolem, s tichým bolem na dny léta vzpomínám. 55
Deštivý večer.
Toť šeré chvíle, chvíle teskné, kdy dláždění se deštěm leskne v žlutavé, matné záři luceren a temnem úpí větrů kvílivý sten. A proudy deště dál se lijí, jak v bolestech stromy se svíjí zmítané větrem, do oken mně bez ustání kapky bijí. Na chvíli déšť a vítr ztichne, jen teskné srdce teskně vzdychne, a znovu nářek venku propuká huhuhú! – div srdce nepuká. 56 Na okna kapky prudčeji zvoní, jak slzí proud se po skle roní, a v srdci sen a marné touhy sten se mísí v pláč jich monotonní. Nadarmo tisknu čelo žárné na kalné sklo, ach, vše je marné, nic neztiší ten srdce pláč, nic neztiší ten srdce pláč... 57
Červ.
Z mého srdce hloubi šeré sten se dere, starý červ to v noci tmách hlodá v jeho hlubinách. Srdce vadne, srdce stůně, štěstí vůně hořkne v jeho kalichu, červ dál hlodá potichu. Hlodá, hlodá bez ustání, v teskném štkání srdce pláče do ticha jako květ, jenž usýchá. 58 Za lístkem se lístek řine, srdce hyne, jako chorá růže schne... červ ten v hloubi neztichne. 59
Pláč deště.
Prší zticha, prší zticha na zahradu z večera, jak to sténá, jak to vzdychá, tiše šumí do šera. Bez ustání prší zvolna, večerem to smutně lká, je to jako touha bolná, která v srdci nezmlká. S pláčem deště pláč se snoubí v stinném loubí haluzí, jako v šeré srdce hloubi tichý nářek illusí. 60 V usedavém tichém štkání listí pláče, listí lká, jeho teskné žalování v moje srdce proniká. Marné touhy, marná snění, neurčitý stesk a žal v deště smutném šelestění chorým srdcem kvílí dál. 61
Večerní zvon.
Slyš ston a ston a sten a sten, jímž kvílí zvonzvon, když hasne den. Můj plaší sen ten žalný tón, ten sten a sten a ston a ston. A stínů shon mé srdce jen, jen sten a ston a ston a sten. 62 Žal probuzen lká z šera clon svůj ston a sten a sten a ston. 63
Vodomet.
Mé srdce jako vyschlý vodomet, kde píseň vody více neozve se, kol něho nešumí již ptáků let, jen chvílemi se do nádržky snese sežloutlý list a zvadlý bílý květ. Již neprocítí onen sladký děs, kdy v nitru proud mu zvučel hudbou fléten, jak stříbrný stvol stoupal do nebes a vznášel květ, jenž z diamantů spleten na slunci jiskřil; pusto, ticho dnes. 64 A když se duše nad ním nakloní, zří v hloubi spadlé květy akacií a ztuchlá vůně v tvář ji zavoní ze žlutých listů, které dole hnijí s haluzí sváté loni, předloni....předloni... 65
Hudba snův.
1903.

[67]
Tichá křídla.
Křídla vzdušná, křídla muší jako hudby znění zaznívají zdřímlou duší, křídla muší! Modrá křídla, modrá křídla mihotají v snění jako šídla kolem zřídla, modrá křídla! Babočky a oka paví hravých svitů chvění střásají v stín srdce tmavý, oka paví! 69 Malých ptačích křídel šumy v sladké zapomnění kolébají šeré dumy, křídla šumí! Křídla elfů zlatoskvělá, v záři jich se mění v zahrady vil země celá, zlatoskvělá! 70
Anpiel.
Ó, daleký to mnohých ptáků svist..svist... ........ Poznávám, že Anpiel se blíží. Sulamit.
Jdu spícím městem v chvíli ranní, v červánků zářném vzplanutí, a kolem říms a chrámů bání se míhá na sta perutí. Kol zlatých štítů ptáků tlumy lítají, krouží nade mnou, a jejíchjejich křídla vzduchem šumí dalekou hudbou tajemnou. 71 Ruch křídel vzrůstá, jitrem víří, sta ptáků slétá v ulic mír a jejich zpěv se městem šíří jak hudba tisícerých lýr. Provázen zpěvem jásajícím a šumem ptačích perutí, jak Anpiel jdu městem spícím v červánků jitřních vzplanutí. 72
Okna.
Jsou okna zlatá v jitřní zoři, jež první svítí v mlhy šer, a jiná jako rubín hoří v červánků záři na večer. Jsou okna snivá, která nítí tajemné světlo měsíce, že jako jasné stříbro svítí do černých stínů ulice. Jsou okna, jež své barvy mění za vlahých letních soumraků, a jimi jdou jak duší snění vidiny bílých oblaků. 73 Jsou okna, která nebe zračí a modrají se azurem, jsou okna, jež se stále mračí v hlubokém stínu ponurém. Jsou okna, kde se hvězdy tísní a mihotají v noci stín, jsou okna shaslá, plná plísní a šerých vláken pavučin. Jsou okna, která nocí plají, když všude světlo shasíná, a pozdě k ránu shasínají, když jitro svítat začíná. Jsou zimní okna oslnivá, kde na sta ledných květů jest, a na sta třpytných snětí kývá, utkaných ze stříbra a hvězd. Miluji okna, která svítí, miluji okna, jež se tmí, miluji všechna pro to žití, jež ukrývá se za nimi. 74 Pro taje, které srdce tuší, když tiše kráčím kolem nich, pro legendy, jež spřádám v duši o životech mně neznámých. 75
Jména žen.
Čtu jména žen a cítím vonný dech, jak šel bych sady, vidím záhon bílý, Lilita, Lilith, Liliana, Lili jak liljí květy kolébané v snech. Dál všechno nachem hoří v záhonech, kde Rozalie, Rosina se chýlí jak rudé růže, z kterých vůně pílí, jak z hloubi srdcí stoupá lásky vzdech. Se srdcem zlatým Narcissa se níží nad vodometem, kde svou krásu shlíží, fialkou v trávě Violanta voní. 76 Zde Jiřina, tam Hyacintha snivá a na sta jiných květů cestou kývá, kol nichž mé sny jak motýli se honí. 77
Slunečnice.
Když na východě zoře vzplane, mši slouží slunečnice zlaté a slunce jitřní zář jim kane do duše vroucím citem jaté. Démanty rosy obetkané monstrance květů sluncem vzňaté vznášejí k nebi – sadem vane dech zbožnosti jak při mši svaté. Kolkolem vládne ticho slavné a lilije a klasy travné pokorně čela k zemi chýlí. 78 Jak kaditelny růže dýší a s vůní jich z mé duše k výši modlitby díků k slunci pílí. 79
Zlatý motýl.
V zahradě zkvetlé na dne sklonku, když záře slunce shasíná, v kalichu nachového zvonku zlacený motýl usíná. Nachový zvonek, čarem jatý, zavírá nad ním květu lem, jenž uvnitř svítí celý zlatý motýlích křídel odleskem. Já zlomil stvol a kladu tiše zavřený zvonek zářící do skřínky azurného plyše, jak drahý klenot zlatníci. 80 Spí zvonek v zlaté skřínky lůně jak motýl v srdci kalicha, až otevřeš ji, skrytá vůně ti ve tvář tiše zadýchá. A zvonek, symbol srdce mdlého, vnoř do své vázy z perleti, on kalich otevře – a z něho ven zlatý motýl vyletí. 81
Žaponský motiv.
Maintenant, si le trousseau d’ une mariée, un peu aisée au Japon, comporte douze robes d’ apparat. Edmond de Goncourt: Outamaro.
Hle, modrý šat, kde v květu jasmín voní, šat zelený, kde vidíš třešně kvésti, šat růžový, pln glycin ratolestí, a šedý, jimžjímž se zlatí ptáci honí. Mdle žlutý s lótosy, jež v tůň se kloní, v šat bílý zvonků nach si cestu klestí, na oranžovém meloun deště věstí, šat nachový, kam květy slzy roní. 82 Šat fialový plní listí sváté, šat olivový, na němž pole sžaté, šat rudý, kde v dál unguisu letí. Šat černý plný zasněžených snětí; těch dvanáct rouch, kam vetkán sen i klam, žaponská nevěsto, ti posílám. 83
Zlaté desky.
Den knihu zavřel. Večer vzňatý plá jako drahocenné desky, jež mihotají zlata lesky a rubínovou sponou spjaty. Na jejich vzácný brokát zlatý vetkány tajné arabesky a drahokamů duhy sváty, ze kterých srší třpytné blesky. Nad zlatou knihou v snění stojím a neurčitou bázní jatý ji otevřít a číst se bojím. 84 Mé všechny smutky, všechny stesky v ní zrádně skryty – večer vzňatý plá jako drahocenné desky. 85
Hvězdná noc.
Oblohy noční klenba šerá rozkvétá miliony hvězd a dole světla tisícerá kmitají z dřímajících měst. Jak hvězdné nebe ve vod hloubi ve stínech noci dřímá zem a světla s hvězdami se snoubí, se světly hvězdy navzájem. Vše v jeden zářný celek splývá, se zemí hvězdný nebes lem, a marně lidský zrak se dívá, kde končí nebe – začne zem. 86 Andělé sami neví v ráji, co záře hvězd, co světlo jest, a v zamyšlení nepoznají, když na zem zbloudí s rajských cest. 87
Jeseň v ráji.
Když na nebi se hvězdy čistí, v zahradách ráje podzim jest, a jako u nás žluté listí, tam padá zlaté listí hvězd. Za hvězdou hvězda tiše kane, zajiskří, svitne v noci tmách a všemi tóny zlata plane od zeleně až v temný nach. Když do azurných stromů snětí v edenu vítr zavane, tu celý vír jich dolů letí a zlatým deštěm zaplane. 88 Zří serafini v zadumání, jak hvězdy prší v šero cest, perutě bílé k sobě sklání a smutně vzdychnou: Jeseň jest... 89
Ukolébavka.
Když jako v mlze vše mi splývá v nejasných polosnech, cos nade mnou se šumně schvívá a cítím tichý dech. Ve hvězdné říze anděl bílý se zlatou perutí nade mnou soucitně se chýlí ve vůně vanutí. V mé srdce lživý olej lije jak v lampy krystaly a sněné krásy harmonie zní z jeho nimfali. 90 Třpytnými prsty v šeré dumy mně střásá růží nach a jeho zlatá křídla šumí ukolébavkou v snách. 91
Mimo život.
1903.

[93]
Ozvěny.
Co do hlubiny duši zčeří, co do snů sálá barev žárem, v mých básních jako mlhy šeříšeří, se neurčitým míhá tvarem. Zář oslnivá, jež se bleskne a jako slunce v duši padla, jen zlatým stínem se v nich leskne jak bledý odlesk ze zrcadla. Co hlaholí jak velké zvony a slavným tichem duše spěchá, jen tlumenými zazní tóny jak zvuků zmírající echa. 95 Co srdcem zpívá, co v něm zvučí, co varem stoupá žil mých stébly, co oceánem v srdci hučí, v nich slabě zní – jak moře v škebli. 96
* * *
Miluji utlumená znění, jež nepřeruší duše snění. Tajemné kouzlo lesních ruchů, jež nocí zní jak ševel duchů. Krok neznámého, který v lese po skryté stezce vzdaluje se. Ten táhlý ston, když v noční šeři vadnoucí růže vítr zčeří. Tlumený vzlyk, jímž větev hne se, než mroucí žlutý list se snese. 97 Mně milejší než píseň plesná jest ptáka zpěv, jenž tiká ze sna. Zář slunce, která listím padá a v mechu zlaté krajky spřádá. Vln hravý odlesk ve vrb stínu, když slunce svítí na hladinu. V rákosí večer vlnek lkání jak usedavé srdce štkání. Miluji vše, co záhy hyne a v neurčité šero splyne. Co ihned mizí, jen se mihne, co slovo básně nevystihne. Co nejasně se pouze tuší, když jemně vzruší naši duši. 98
Netopýr.
Il n’est rien de beau, de doux, de grand dans la vie, que les choses mystérieuses. Chateaubriand.
Miluji více tichá snění než lidí shon a žití vír, a víc než jasné světlo denní miluji nocí šerý mír. Zář slunce moje oči bolí, raději modrou lunu mám, a když vše ztichne ve vůkolí, k rozletu křídla rozpínám. 99 Ze zahrad skrytých květů vůně omamně vstříc mi zadýší a srdce mé, jež smutky stůně, léčivým dechem utiší. Bez ruchu moje křídla šumí, jak šeré dumy v spící kraj, kde temno všechny zvuky tlumí, kde ticho jen a noci taj. V hlubokých stínech vše se mění a plný záhad každý tvar – nic krásnějšího v světě není nad tajůplných věcí čar. 100
Aquarium.
Jak na dně moře vládne v duši záhadné přítmí zelené, jež nikdy bouře nerozruší, kde všechny tvary se jen tuší a všechny barvy stlumené. Chvílemi cosi s výše slítne, zda byl to zvuk či pouhý stín? Jak zlatá rybka tucha kmitne směsicí chaluh, šerem svitne a sjede kamsi do hlubin. 101 Hloub tato nezná slunce svitů, zde věčné přítmí, věčná tiš, co tady tajně žije v skrytu, jest neurčitých tuch a citů, myšlenek nedosněných říš. Zde rozvíjí se čárná snění jak vábné řasy rozkvětlé, jež pod vodou své barvy mění a v beztvárnou se hmotu změní, kdyby se octly na světle. 102
Kyvadlo a zrcadlo.
O půlnoci v ticho teskné zvučí hodin kyvadlo, v lampy zář se matně leskne na zdi staré zrcadlo. Hlava má se kloní, kloní, v dlaně rukou zapadla, jako sny se stíny honí po hladině zrcadla. Věčně stejný monotonní kyvadla zvuk tichem zněl, jako kroky nocí zvoní, jakby někdo obcházel. 103 Jeho dech mou duši čeří, cítím náhle velký stesk, zrcadlo se v stínu šeří, skoro hasne jeho lesk. Zvolna vše se tiší, tiší, kyvadla zvuk usíná, stíny rostou stále bližší, lampy plamen shasíná. Ticho smrtelně je teskné, stane hodin kyvadlo, naposledy lampa bleskne, ve tmách shasne zrcadlo. 104
Hvězdný mír.
Cosi tichem noci spělo, zašumělo, jako hebké vanutí serafinských perutí. Jakby s křídel zlaté péro slétlo v šero, neurčitý bledý jas soumrakem se chvějně třás’. Ve váze mé růže zlaté, čarem jaté, vydechnuly potichu všechnu vůni z kalichů. 105 Tichá hudba vzduchem táhla, snivě sáhla do mé duše v smutků šer sladkým mírem hvězdných sfer. 106
Jsou city...
Jsou city, jež se mihnou duší a v tichém spěchu sotva vzruší tu její šerou hlubinu, jak pavouk vodní hladinu. Jak stíny neviděných duchů se dotknou duše v tichém ruchu a tajůplném ševelu, jak vzdušná chůze andělů. Jak vážky stín, jak trávy vůně, jak třtiny vzlyk u lesní tůně, jak motýla pel na křídlech, jak zanikání lesních ech. 107 Jen zamihnou se, jen se kmitnou, je zrak a ucho nezachytnou, a zmizí kdesi v zášeří, že jim ni duše nevěří. Jak tiše přijdou, tiše zmizí, a vše mi vzdálené a cizí, a jakby někdo na sklo dých’, v obrysech splývá mlhavých. 108
Šero.
Kdos náhle moji duši stmívá, jak jasná okna chladný dech, a vše se šeří, všechno splývá v mlhavých, matných obrysech. Nejasné stíny duší spějí, vše v kalném přítmí usíná, a každý tón zní tlumeněji a každé světlo shasíná. Cos chvílemi se ještě bleskne jak z kalných vln ryb šupiny a opět zmizí v šero teskné záhadné, temné hlubiny. 109 Cos chvílemi se zvučně dere jak z šedé mlhy zvonů hlas a opět zmlkne v hloubi šeré a ticho v duši, ticho zas. 110
Mlčení.
Nemůže srdce stále pěti, má rovněž chvíle mlčení, jest srdce jako stromů sněti, když ztichne větrů šumění. Hluboko v modrých větví spleti spí zlatí ptáci stuleni, nemůže srdce stále pěti, má rovněž chvíle mlčení. Zář slunce, která s výše sletí, prosvítá snící lupení, jest srdce jako stromů sněti, když stichne větrů šumění. 111 Proč každé chvilky líto je ti, když pohříží se do snění, nemůže srdce stále pěti, má rovněž chvíle mlčení. 112
Ruce.
Lesk rukou bílý do zlatých strun se tiše chýlí jak záře lun. Na harfě bloudí jich snivý lesk a z hlubin loudí tesklivý stesk. Má duše dřímá a harfy sten ji zvolna jímá v sšeřený sen. 113 A dumou tesknou jak v zrcadle se v srdci lesknou ty ruce mdlé. 114
Zlatý stín.
Lampy světlo dohořívá, šerem kmitá tlumeně, v síni mé se zvolna stmívá, za stínem stín tiše splývá se stropu a po stěně. Náhle plamen zachvěje se v zmírajícím vzplanutí, bledý svit se na zdi třese, jako anděl tmou se nese, mává zlatou perutí. 115 Jakby z této hříšné země cosi k ráji unášel, chvatně prchá, mizí v temně... v shonu stínů úzko je mně, v duši cítím stesk a žel. 116
Mimo život.
Ruch všední vřavy ke mně nedolétá, jdu s němým pohrdáním kolem světa a dny své trávím jako samotář, nezemských květů čar v mé duši zkvétá, v mém zraku svítí jiných sluncí zář. Den za dnem jako v pohádce mi plyne a zlaté květy snů mi denně vine kol ubledlého čela samota, tak parallelně žiji žití jiné uprostřed skutečného života. 117 Kol hlavy krásy zlatou aureolu jdu náměsíčně nad propastí bolů, zakrytou stříbrnými růžemi, a se své výše nepohlédnu dolů – co jsou mi temné stíny na zemi? 118
Pavouk.
Spřádám jemné pavučiny v síně stíny, celou noc a celý den tkám své duše šerý sen. Spřádám vlákna kruhovitě v hebké sítě nejraději na večer, když se okny vkrádá šer. Neboť všechno, co je hlasné, světlo jasné, žití ruch a denní šum trhá hebkou přízi dum. 119 Tiše hledím ze své sítě, neurčitě celý svět jak bledý stín jeví se mi z pavučin. 120 OBSAH.
Slavnost květin:
Na jaře7 Starý sad9 Sto tisíc ptáků12 Skrytá stezka13 Motýli15 Vlčí máky17 Na hřbitově19 Modrý zvonek21 Červánky23 Vítr v zahradě25 Modrý večer27 Tajemný hvozd29 Luně31
Hudba jeseně:
Zahrada vzdechů35 Smutná láska37 Pohřeb38 Naladění40
[121] Smutná jeseň42 Hrozny44 Podzim v lese46 Ve vichru48 U tůně50 Rudé pece52 Hudba ohně54 Deštivý večer56 Červ58 Pláč deště60 Večerní zvon62 Vodomet64
Hudba snův:
Tichá křídla69 AupielAnpiel71 Okna73 Jména žen76 Slunečnice78 Zlatý motýl80 Žaponský motiv82 Zlaté desky84 Hvězdná noc86 Jeseň v ráji88 Ukolébavka90
Mimo život:
Ozvěny95 ***97 NetotýrNetopýr99 Aquarium101 Kyvadlo a zrcadlo103
[122] Hvězdný mír105 Jsou city107 Šero109 Mlčení111 Ruce113 Zlatý stín115 Mimo život117 Pavouk119
E: av; 2004 [123]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šašek, Alois
(Alois Šašek - Ve Velkém Meziříčí, 1903.)

Místo: Velké Meziříčí

Vydání: [1.]

Počet stran: 123