Slavnost květin.
1902 – 3.
[5]
Na jaře.
Stál jsem dole v zahradách,
ozářených slunce světly,
žhavý jarní vítr táh’
ve snětích a korunách,
které kvetly.
Jakobych byl stromem sám
v jarním větru, slunce jase,
listí mám a větve mám,
které k nebi pozvedám
v květů kráse.
7
V slunce zlatých paprscích
moje koruna se koupá,
cítím, kterak v žilách mých
z žití hlubin neznámých
míza stoupá.
8
Starý sad.
Toť starý sad, jejž zlatí slunce lesky,
zde není záhonů a není stezky,
vše halí květy, tráva, mech a býlí,
staleté stromy, jež se stářím chýlí,
v chomáči květů černé větve sklání.
Co všude kupolí a bílých bání,
se snětí snět se v zářné klenby snoubí,
v sněhové arkády a vonná loubí,
nad květem květ a snětí snět se věží,
z nich myriady drobných lístků sněží.
9
Vše, co se plazí mezi trávy stonky,
úponky rostlin, různých svlačců zvonky,
do výše stoupá, v korunách se ztrácí,
a se snětí se znovu v trávu kácí
jak vůní déšť a květin vodopády.
A travou táhnou květů dlouhé řady,
fialky modré, drobné tulipány
z plamenů červánků a zlata stkány,
sněženky, hořce, sněžné anemonky,
narcissy bílé, rudé, žluté zvonky
se tísní v zástupech a slaví sjezdy,
květ vedle květu, hvězda vedle hvězdy.
Nad květy míhají se sterá křídla,
purpurní motýli a modrá šídla,
zelené krovky brouků v slunci plají,
pod tíží včel se stvoly ohýbají
a na květech se zlaté vosy sluní,
zmámeny slunce snem a květů vůní.
Jak bílý oblak pluje vůně sady,
vše pučí, bují, zvučí, zpívá tady,
jásají ptáci v šerých snětí taji
a skryti v trávě cvrčci cvrlikají
10
po celý den, až shasnou slunce jasy
a s šerem všechny umlkají hlasy.
Tu zahradou se zdvihne větru vání,
zčeřené stromů koruny se sklání,
kvetoucí sněti ve větru se níží,
jak bílá vlna se to sadem blíží,
od stromu k stromu větru van se šíří,
ve vzduchu květů myriady víří,
jak bílá bouř, jak sněhu vánice,
a mech i tráva v bílou pláň se mění.
Motýli větrem z květů vyplašeni
jak bílý oblak výše k nebi letí
nad rozvichřené koruny a sněti,
v tom náhle vítr jejich roje schvátí
a přes zahradní zeď se v dáli tratí...
11
Sto tisíc ptáků.
Sto tisíc ptáků zpívalo,
sto tisíc harf a lýr,
když zlaté slunce splývalo
v kvetoucích zahrad mír.
Sto tisíc větví kývalo,
z nich pršel květný pýr,
sto tisíc ptáků zpívalo,
sto tisíc harf a lýr.
V mém srdci, jež se stmívalo,
se šířil jas a smír,
déšť květin štěstí schvívalo,
zněl plesných tónů vír,
sto tisíc ptáků zpívalo,
sto tisíc harf a lýr.
12
Skrytá stezka.
Znám jednu stezku, slunnou stezku,
kam pouze zřídka zbloudí pták,
je plna vůně, plna lesku,
a všude hoří vlčí mák.
Po stranách zrajícího žita
na slunci svítí zlatý lán,
kde tisíc chrp se modře kmitá,
když klasy zčeří větru van.
Vše na ní kvete, všechno voní,
tam cvrček zpívá v obilí,
a sluncem zmámeni se honí
nad žitem bílí motýli.
13
Zelené, modré, žluté zvonky,
červených, bílých květů směs,
jež nyvě sklání útlé stonky,
když lesklý brouk se na ně snes’.
Na slunci dřímá stezka tichá,
jen chvílí vítr zašustí
a květu stonek snivě vzdychá,
když čmelák kalich opustí.
Ta stezka stvořena je k snění,
jež nepřeruší lidský hlas,
k sladkému lásky ševelení –
kol samá tráva, samý klas!
14
Motýli.
Nad pěšinou, ovesništi,
které čeří vánku dech,
motýli se sluncem blyští
ve vzduchu a na květech.
Na tisíce jich tu pílí,
přiletí a odletí,
zlatí, modří, rudí, bílí,
ze stříbra a z perletí.
Kmitá, blýská v slunce plamu
křídel, křídel tisíce
jako svity drahokamů,
zlatých jisker vánice.
15
Vše se míhá, splétá, snoubí,
záře srší v letní vzduch –
náhle cítím v nitra hloubi
tajůplný, snivý ruch.
Cítím křídla tisícerá,
křidel, křídel šum a ruch,
a z nich prší v srdce šera
zlatý pel a barvy duh.
16
Vlčí máky.
Vlčí máky plály všude
na stráních a na cestách,
samé vlčí máky rudé,
jeden purpur, jeden nach.
V myriadách v slunci plály,
skláněly se ve vánku,
stráně jako v ohni stály,
v rudém ohni červánků,červánků.
Běhali jsme v slunci spolu
mezi máky po stráni
nahoru a zase dolů
za smíchu a jásání.
17
K večeru jsme v květy máků
klesli jako zmámeni,
rudý odlesk v hloubi zraků,
tváře v nachu plameni.
18
Na hřbitově.
V chomáčích květů stromy níž se kloní,
z nich k nebi stoupá opojivý dech,
v bující trávě píseň cvrčků zvoní
a motýli se honí na hrobech.
Na stezkách všude záře slunce jásá
a zlatí vetchých černých křížů řad,
na které časem teplý vítr střásá
s haluzí stromů květů vodopád.
Smuteční vrby dlouhé sněti vlají
nad hrobu tůní temně zející,
kde v lesku slunce tiše naříkají
v závojích černých ženy truchlící.
19
Do hlubin hrobu zvolna rakev spouští,
hluboké ticho kolem nastává...
tu zcela blízko z kvetoucího houští
zaznívá kosa píseň jásavá.
Jak zlatý déšť se řinou její tóny
ve vonném vzduchu, v záři sluneční
a zanikají pláče tiché stony,
jen píseň stále jásavěji zní.
Na víko rakve temně hroudy duní,
za hroudou hrouda padá na rakev...
mé srdce plno záře, plno vůní,
a v slunné hloubi jásá kosa zpěv.
20
Modrý zvonek.
Na tmavé lesní pěšině
z azuru stkán,
pod stromy zvonek ve stíně
kvet zadumán.
Nepronik’ listím světla třpyt
sem v lesů stín,
a modrý zvonek světu skryt
lkal z kapradin.
Zde marně kvetu ubohý,
lkal zvonku hlas,
nevidím kousek oblohy
ni slunce jas.
21
A zvoneček se rozplakal,
v kapradí kles,
dojatý k slzám tiše štkal
s ním celý les.
22
Červánky.
Červánků zlatě alej plane
a v rozvichřených korunách
se sněti na sněť slunce kane,
vše rubín, růže, purpur, nach.
Večerní vánek větve sklání
tlumenou hudbou lásky dum;
ó jaký ševel, šepotání,
tajemný ruch a snivý šum.
Nad hlavou mou se větve sklání
a zlatým vzduchem zpívají,
jak šel bych dlouhou řadou paní,
jež ratolestmi kývají.
23
Za šumu zkvetlých ratolestí,
jež stále kynou ve vánku,
alejí bloudím v duši štěstí
a zlatý odlesk červánků.
24
Vítr v zahradě.
Rubíny červánků plály
zahradou bílou jak sníh,
v tom vítr večerní v dáli
v kvetoucích snětích se zdvih’.
V korunách vítr se šíří
a květů bělostný pýr
ve vzduchu zlaceném víří
jak stříbrné vánice vír.
Větve se ve větru sklání,
květiny padají s nich,
já bloudím ve květů vání
a v nitru mém jásot se zdvih’.
25
Se snětí květů déšť vonný
do srdce vítr mi svál
a pohádek zlatými zvony
v něm dlouho do noci hrál.
26
Modrý večer.
Letní večer níž se chýlí,
modrý soumrak v údolí,
kudy bílá cesta pílí,
lemována topoly.
Kdesi v dáli zvoní zvony,
za horami tiše zní,
jejich zádumčivé tóny
nese vítr večerní.
Zlaté zvuky, zlatá znění
vanou modrým večerem,
upomínky, dávná snění
procítají v srdci mém.
27
Šerem vzchází měsíc bílý,
mlknou zvonů hlaholy,
moje touha v dálku pílí
jako cesta topoly.
28
Tajemný hvozd.
Za noci bloudím v šerém lese,
jas luny dřímá ve stromech
a chvílemi, když vítr hne se,
se snětí stříbro prší v mech.
Cos travou vane v tichém ruchu,
cos tiše vzdychne nad hlavou,
jakoby sbory nočních duchů
bloudily šerou doubravou.
Jdu po pěšině v dumy vnořen
v tom tajeplném šelestu
a bájný tvar má každý kořen,
jenž temnem prchá přes cestu.
29
Vše oživuje v stromů stíně,
vše šumí, šeptá v doubravě,
král hadů dřímá na pěšině
s korunkou zlatou na hlavě.
Bludičky vábí v lesa hloubi,
za kmeny víly kývají,
a pod nachovou stříškou houby
se lesní skřítci skrývají.
Strom, keř a kámen, vše se mění,
jak byl bych v lese zakletém,
kde hrozí léčky; cítím chvění
nejasné bázně v srdci svém.
30
Luně.
Nad vršky lesa,
má luno, dlíš,
a v hloubi plesa
se zrcadlíš.
V křovinách snících
tvých vlasů jas
slavíků spících
probouzí hlas.
Ó luno krásná,
mých bolů sten
tvá něha jasná
kolébá v sen.
31
A v šero stesků
tvůj zářný vlas
déšť zlatých lesků
v mé srdce střás’.
32
Hudba jeseně.
1902 – 3.
Les sanglots longs
des violons
de l’automne
blessent mon coeur
d’une langueur
monotone.
Paul Verlaine
[33]
Zahrada vzdechů.
Bez hnutí zahrada se leskne
jesenním sluncem zlacená,
cos chvílemi si v snětích steskne,
chvílemi cosi zastená.
Tlumeně v korunách to vzdychá,
za vzdechem vane tichý vzdech,
a pokaždé se snáší zticha
list velký, zlatý dolů v mech.
Neztichne snětí teskné štkání,
vše samý pláč a vzlyk a sten,
a listí prší bez ustání,
za listem list jak duše sen.
35
Za listem list se snáší volně
na cestu dávno ztajenou,
a srdce mé se chvěje bolně
těch teskných vzlyků ozvěnou.
36
Smutná láska.
My šli jsme smutně spolu
po lese sem a tam,
skláněly stromy dolů
své černé sněti k nám.
Chvílemi vzdychal plaše
ve snětích větrů sten,
tak jako srdce naše
stvořené k mukám jen.
37
Pohřeb.
Kol hřbitovní zdi jdeme, větru vání
z daleka nese zvonů naříkání
a kdesi za zdí věnci ztuchlých vůní
stížená rakev klesá v hrobu tůni.
Co podzimní nás mlhou tudy žene
kol hřbitova po cestě opuštěné,
kde chladný vítr svoje štkání šíří
a kolem nás jen žluté listí víří...?
Proč tudy jdeme? Či snad srdce cítí,
že musíme se záhy rozloučiti?
Proč tudy jdeme? Či snad nitro tuší,
že něco odumřelo v naší duši?
38
Se stromů listí jako slzy padá
a cestou v závěje se u zdi skládá,
a srdce pláče... věnci ztuchlých vůní
stížená rakev klesá v hrobu tůni.
39
Naladění.
Jesenní vítr stromy svistí
v tesklivě teskném šelestu
a na cestu
večerním šerem prší listí.
Drobounkým deštěm mlha padá
do opuštěné aleje,
kde v závěje
se žluté, vlhké listí skládá.
Dál na cestu se listí roní,
z něj vane ztuchlé vůně dech,
jak na hrobech
když o Dušičkách věnce voní.
40
Mou tesknou duší vane cosi
tak potichu a zlehýnka
jak vzpomínka
a řasy mé se slzou rosí...
41
Slunná jeseň.
Pod stromy bloudím na nábřeží,
hladina řeky dole leží
v jesenním slunci zpita snem –
holubi krouží nad městem.
Ostrovy z hlubin vod se noří,
zahrady na nich nachem hoří
a zlatým listím břehů lem –
holubi krouží nad městem.
Obloha modrá kyne s výše,
svadlého listí vůně dýše
přes řeku z dálných břehů sem –
holubi krouží nad městem.
42
Dřímota sladká duši jímá,
umlká touha, bolest dřímá
a slunné ticho v nitru mém –
holubi krouží nad městem.
43
Hrozny.
V jeseni na mých vinohradech
červené hrozny uzrávají
a jejich nach má zlatý nádech,
když na něm svity slunce hrají.
V pavučin vláknech, v mlhy chladech
ty těžké hrozny lásky zrají,
co všechny cesty dole v ladech
sežloutlé listy pokrývají.
Žár slunce v nitru zrnek tají,
ač trochu pozdě uzrávají
ve chladném vichru jesenějeseně.
44
I ony sladké šťávy mají
a jako rudý rubín plají
z lupení mroucí zeleně.
45
Podzim v lese.
Brunátně hoří stromy v lese
a chvílemi se s větví snese
sežloutlé listí v šelestu
jak zlatá prška na cestu.
V modravém slunci, v lesní ticha
sněť kdesi zalká, haluz vzdychá,
za vzdechem vzdech zní ve stromech
a nové listí prší v mech.
Oblohou vítr mraky honí,
hned slunce plá, hned stín je cloní
a lesem stromů větvemi
na cestách jasní se a tmí.
46
Závějí listů bloudím hebce,
cos tiše stůně, vzdechem šepce
a mroucích retů úsměvem
se teskně loučí v srdci mém...
47
Ve vichru.
Les temně kvílí
ve vichru zlém
a větve chýlí
tam a sem.
Zní haluzemi
kvílivý svist
a za ním k zemi
víří list.
Po lese holém –
neznámo kam –
jdu se svým bolem
sám a sám.
48
Dál vichr svistí
kol strmých skal
a mne jak listí
žene v dál.
49
U tůně.
S nebe se měsíc leskne
tak chorobný a mdlý
a v hloubi tůně teskné
se smutně zrcadlí.
Nad ním se vrba kloní,
jež stářím usýchá,
když vítr zbloudí do ní,
bolestně zavzdychá.
A rákosí se sklání,
jak nad ním vítr vál,
v tak úpěnlivém štkáníštkání,
jak by kdos naříkal.
50
Mé srdce chví se v bolu,
když slyší tento pláč,
a hořce pláče spolu,
ač neví proč a zač.
51
Rudé pece.
V noci deštivé a tmavé
ocelárny pece žhavé
otvírají rudý jícen,
noční vzduch je jimi vznícen.
V záři, kterou nebe rudne,
míhají se stíny bludné
jako zatracenců shluky
ve propasti věčné muky.
Jako z pekla temné brány
duní těžkých kladiv rány,
bez ustání nocí buší,
sny se krčí v mojí duši.
52
Žhavý vzduch je rudě vznícen,
slzami a pláčem sycen,
lidské bídy vzdechy vanou
touto nocí ulekanou.
Jaká hrůza, jaké děsy!
temnouTemnou cestou prchám v lesy,
jako smyslů zbaven v trávě
pláči hořce, usedavě.
53
Hudba ohně.
Jak to venku stromy zmítá,
nocí kvílí větru sten,
chvílemi jak duchů ruka
tiše ťuká
stromů větev do oken.
Uvnitř v krbu oheň svítá,
temnem šlehá rudý plam,
hledím tiše jako zmámen
v zlatý plamen,
jeho písni naslouchám.
54
Jak bych kráčel v poli zlatém,
klasy šumí do snů mých,
vidím v ohně rudém lesku
zářnou stezku
ve večerních červáncích.
Po pěšině s lásky chvatem
v ústrety mi přicházíš,
štěstí vánkem kolébány
klasů lány
sklánějí se níž a níž...
Náhle vítr v krbu dýchnul,
oheň ztichnul, shasl plam,
chlad a temno zeje kolemkolem,
s tichým bolem
na dny léta vzpomínám.
55
Deštivý večer.
Toť šeré chvíle, chvíle teskné,
kdy dláždění se deštěm leskne
v žlutavé, matné záři luceren
a temnem úpí větrů kvílivý sten.
A proudy deště dál se lijí,
jak v bolestech stromy se svíjí
zmítané větrem, do oken
mně bez ustání kapky bijí.
Na chvíli déšť a vítr ztichne,
jen teskné srdce teskně vzdychne,
a znovu nářek venku propuká
huhuhú! – div srdce nepuká.
56
Na okna kapky prudčeji zvoní,
jak slzí proud se po skle roní,
a v srdci sen a marné touhy sten
se mísí v pláč jich monotonní.
Nadarmo tisknu čelo žárné
na kalné sklo, ach, vše je marné,
nic neztiší ten srdce pláč,
nic neztiší ten srdce pláč...
57
Červ.
Z mého srdce hloubi šeré
sten se dere,
starý červ to v noci tmách
hlodá v jeho hlubinách.
Srdce vadne, srdce stůně,
štěstí vůně
hořkne v jeho kalichu,
červ dál hlodá potichu.
Hlodá, hlodá bez ustání,
v teskném štkání
srdce pláče do ticha
jako květ, jenž usýchá.
58
Za lístkem se lístek řine,
srdce hyne,
jako chorá růže schne...
červ ten v hloubi neztichne.
59
Pláč deště.
Prší zticha, prší zticha
na zahradu z večera,
jak to sténá, jak to vzdychá,
tiše šumí do šera.
Bez ustání prší zvolna,
večerem to smutně lká,
je to jako touha bolná,
která v srdci nezmlká.
S pláčem deště pláč se snoubí
v stinném loubí haluzí,
jako v šeré srdce hloubi
tichý nářek illusí.
60
V usedavém tichém štkání
listí pláče, listí lká,
jeho teskné žalování
v moje srdce proniká.
Marné touhy, marná snění,
neurčitý stesk a žal
v deště smutném šelestění
chorým srdcem kvílí dál.
61
Večerní zvon.
Slyš ston a ston
a sten a sten,
jímž kvílí zvonzvon,
když hasne den.
Můj plaší sen
ten žalný tón,
ten sten a sten
a ston a ston.
A stínů shon
mé srdce jen,
jen sten a ston
a ston a sten.
62
Žal probuzen
lká z šera clon
svůj ston a sten
a sten a ston.
63
Vodomet.
Mé srdce jako vyschlý vodomet,
kde píseň vody více neozve se,
kol něho nešumí již ptáků let,
jen chvílemi se do nádržky snese
sežloutlý list a zvadlý bílý květ.
Již neprocítí onen sladký děs,
kdy v nitru proud mu zvučel hudbou fléten,
jak stříbrný stvol stoupal do nebes
a vznášel květ, jenž z diamantů spleten
na slunci jiskřil; pusto, ticho dnes.
64
A když se duše nad ním nakloní,
zří v hloubi spadlé květy akacií
a ztuchlá vůně v tvář jijí zavoní
ze žlutých listů, které dole hnijí
s haluzí sváté loni, předloni....předloni...
65
Hudba snův.
1903.
[67]
Tichá křídla.
Křídla vzdušná, křídla muší
jako hudby znění
zaznívají zdřímlou duší,
křídla muší!
Modrá křídla, modrá křídla
mihotají v snění
jako šídla kolem zřídla,
modrá křídla!
Babočky a oka paví
hravých svitů chvění
střásají v stín srdce tmavý,
oka paví!
69
Malých ptačích křídel šumy
v sladké zapomnění
kolébají šeré dumy,
křídla šumí!
Křídla elfů zlatoskvělá,
v záři jich se mění
v zahrady vil země celá,
zlatoskvělá!
70
Anpiel.
Ó, daleký to mnohých ptáků svist..svist...
........ Poznávám,
že Anpiel se blíží.
Sulamit.
Jdu spícím městem v chvíli ranní,
v červánků zářném vzplanutí,
a kolem říms a chrámů bání
se míhá na sta perutí.
Kol zlatých štítů ptáků tlumy
lítají, krouží nade mnou,
a jejíchjejich křídla vzduchem šumí
dalekou hudbou tajemnou.
71
Ruch křídel vzrůstá, jitrem víří,
sta ptáků slétá v ulic mír
a jejich zpěv se městem šíří
jak hudba tisícerých lýr.
Provázen zpěvem jásajícím
a šumem ptačích perutí,
jak Anpiel jdu městem spícím
v červánků jitřních vzplanutí.
72
Okna.
Jsou okna zlatá v jitřní zoři,
jež první svítí v mlhy šer,
a jiná jako rubín hoří
v červánků záři na večer.
Jsou okna snivá, která nítí
tajemné světlo měsíce,
že jako jasné stříbro svítí
do černých stínů ulice.
Jsou okna, jež své barvy mění
za vlahých letních soumraků,
a jimi jdou jak duší snění
vidiny bílých oblaků.
73
Jsou okna, která nebe zračí
a modrají se azurem,
jsou okna, jež se stále mračí
v hlubokém stínu ponurém.
Jsou okna, kde se hvězdy tísní
a mihotají v noci stín,
jsou okna shaslá, plná plísní
a šerých vláken pavučin.
Jsou okna, která nocí plají,
když všude světlo shasíná,
a pozdě k ránu shasínají,
když jitro svítat začíná.
Jsou zimní okna oslnivá,
kde na sta ledných květů jest,
a na sta třpytných snětí kývá,
utkaných ze stříbra a hvězd.
Miluji okna, která svítí,
miluji okna, jež se tmí,
miluji všechna pro to žití,
jež ukrývá se za nimi.
74
Pro taje, které srdce tuší,
když tiše kráčím kolem nich,
pro legendy, jež spřádám v duši
o životech mně neznámých.
75
Jména žen.
Čtu jména žen a cítím vonný dech,
jak šel bych sady, vidím záhon bílý,
Lilita, Lilith, Liliana, Lili
jak liljí květy kolébané v snech.
Dál všechno nachem hoří v záhonech,
kde Rozalie, Rosina se chýlí
jak rudé růže, z kterých vůně pílí,
jak z hloubi srdcí stoupá lásky vzdech.
Se srdcem zlatým Narcissa se níží
nad vodometem, kde svou krásu shlíží,
fialkou v trávě Violanta voní.
76
Zde Jiřina, tam Hyacintha snivá
a na sta jiných květů cestou kývá,
kol nichž mé sny jak motýli se honí.
77
Slunečnice.
Když na východě zoře vzplane,
mši slouží slunečnice zlaté
a slunce jitřní zář jim kane
do duše vroucím citem jaté.
Démanty rosy obetkané
monstrance květů sluncem vzňaté
vznášejí k nebi – sadem vane
dech zbožnosti jak při mši svaté.
Kolkolem vládne ticho slavné
a lilije a klasy travné
pokorně čela k zemi chýlí.
78
Jak kaditelny růže dýší
a s vůní jich z mé duše k výši
modlitby díků k slunci pílí.
79
Zlatý motýl.
V zahradě zkvetlé na dne sklonku,
když záře slunce shasíná,
v kalichu nachového zvonku
zlacený motýl usíná.
Nachový zvonek, čarem jatý,
zavírá nad ním květu lem,
jenž uvnitř svítí celý zlatý
motýlích křídel odleskem.
Já zlomil stvol a kladu tiše
zavřený zvonek zářící
do skřínky azurného plyše,
jak drahý klenot zlatníci.
80
Spí zvonek v zlaté skřínky lůně
jak motýl v srdci kalicha,
až otevřeš ji, skrytá vůně
ti ve tvář tiše zadýchá.
A zvonek, symbol srdce mdlého,
vnoř do své vázy z perleti,
on kalich otevře – a z něho
ven zlatý motýl vyletí.
81
Žaponský motiv.
Maintenant, si le trousseau d’ une
mariée, un peu aisée au Japon,
comporte douze robes d’ apparat.
Edmond de Goncourt: Outamaro.
Hle, modrý šat, kde v květu jasmín voní,
šat zelený, kde vidíš třešně kvésti,
šat růžový, pln glycin ratolestí,
a šedý, jimžjímž se zlatí ptáci honí.
Mdle žlutý s lótosy, jež v tůň se kloní,
v šat bílý zvonků nach si cestu klestí,
na oranžovém meloun deště věstí,
šat nachový, kam květy slzy roní.
82
Šat fialový plní listí sváté,
šat olivový, na němž pole sžaté,
šat rudý, kde v dál unguisu letí.
Šat černý plný zasněžených snětí;
těch dvanáct rouch, kam vetkán sen i klam,
žaponská nevěsto, ti posílám.
83
Zlaté desky.
Den knihu zavřel. Večer vzňatý
plá jako drahocenné desky,
jež mihotají zlata lesky
a rubínovou sponou spjaty.
Na jejich vzácný brokát zlatý
vetkány tajné arabesky
a drahokamů duhy sváty,
ze kterých srší třpytné blesky.
Nad zlatou knihou v snění stojím
a neurčitou bázní jatý
ji otevřít a číst se bojím.
84
Mé všechny smutky, všechny stesky
v ní zrádně skryty – večer vzňatý
plá jako drahocenné desky.
85
Hvězdná noc.
Oblohy noční klenba šerá
rozkvétá miliony hvězd
a dole světla tisícerá
kmitají z dřímajících měst.
Jak hvězdné nebe ve vod hloubi
ve stínech noci dřímá zem
a světla s hvězdami se snoubí,
se světly hvězdy navzájem.
Vše v jeden zářný celek splývá,
se zemí hvězdný nebes lem,
a marně lidský zrak se dívá,
kde končí nebe – začne zem.
86
Andělé sami neví v ráji,
co záře hvězd, co světlo jest,
a v zamyšlení nepoznají,
když na zem zbloudí s rajských cest.
87
Jeseň v ráji.
Když na nebi se hvězdy čistí,
v zahradách ráje podzim jest,
a jako u nás žluté listí,
tam padá zlaté listí hvězd.
Za hvězdou hvězda tiše kane,
zajiskří, svitne v noci tmách
a všemi tóny zlata plane
od zeleně až v temný nach.
Když do azurných stromů snětí
v edenu vítr zavane,
tu celý vír jich dolů letí
a zlatým deštěm zaplane.
88
Zří serafini v zadumání,
jak hvězdy prší v šero cest,
perutě bílé k sobě sklání
a smutně vzdychnou: Jeseň jest...
89
Ukolébavka.
Když jako v mlze vše mi splývá
v nejasných polosnech,
cos nade mnou se šumně schvívá
a cítím tichý dech.
Ve hvězdné říze anděl bílý
se zlatou perutí
nade mnou soucitně se chýlí
ve vůně vanutí.
V mé srdce lživý olej lije
jak v lampy krystaly
a sněné krásy harmonie
zní z jeho nimfali.
90
Třpytnými prsty v šeré dumy
mně střásá růží nach
a jeho zlatá křídla šumí
ukolébavkou v snách.
91
Mimo život.
1903.
[93]
Ozvěny.
Co do hlubiny duši zčeří,
co do snů sálá barev žárem,
v mých básních jako mlhy šeříšeří,
se neurčitým míhá tvarem.
Zář oslnivá, jež se bleskne
a jako slunce v duši padla,
jen zlatým stínem se v nich leskne
jak bledý odlesk ze zrcadla.
Co hlaholí jak velké zvony
a slavným tichem duše spěchá,
jen tlumenými zazní tóny
jak zvuků zmírající echa.
95
Co srdcem zpívá, co v něm zvučí,
co varem stoupá žil mých stébly,
co oceánem v srdci hučí,
v nich slabě zní – jak moře v škebli.
96
* * *
Miluji utlumená znění,
jež nepřeruší duše snění.
Tajemné kouzlo lesních ruchů,
jež nocí zní jak ševel duchů.
Krok neznámého, který v lese
po skryté stezce vzdaluje se.
Ten táhlý ston, když v noční šeři
vadnoucí růže vítr zčeří.
Tlumený vzlyk, jímž větev hne se,
než mroucí žlutý list se snese.
97
Mně milejší než píseň plesná
jest ptáka zpěv, jenž tiká ze sna.
Zář slunce, která listím padá
a v mechu zlaté krajky spřádá.
Vln hravý odlesk ve vrb stínu,
když slunce svítí na hladinu.
V rákosí večer vlnek lkání
jak usedavé srdce štkání.
Miluji vše, co záhy hyne
a v neurčité šero splyne.
Co ihned mizí, jen se mihne,
co slovo básně nevystihne.
Co nejasně se pouze tuší,
když jemně vzruší naši duši.
98
Netopýr.
Il n’est rien de beau, de doux,
de grand dans la vie, que
les choses mystérieuses.
Chateaubriand.
Miluji více tichá snění
než lidí shon a žití vír,
a víc než jasné světlo denní
miluji nocí šerý mír.
Zář slunce moje oči bolí,
raději modrou lunu mám,
a když vše ztichne ve vůkolí,
k rozletu křídla rozpínám.
99
Ze zahrad skrytých květů vůně
omamně vstříc mi zadýší
a srdce mé, jež smutky stůně,
léčivým dechem utiší.
Bez ruchu moje křídla šumí,
jak šeré dumy v spící kraj,
kde temno všechny zvuky tlumí,
kde ticho jen a noci taj.
V hlubokých stínech vše se mění
a plný záhad každý tvar –
nic krásnějšího v světě není
nad tajůplných věcí čar.
100
Aquarium.
Jak na dně moře vládne v duši
záhadné přítmí zelené,
jež nikdy bouře nerozruší,
kde všechny tvary se jen tuší
a všechny barvy stlumené.
Chvílemi cosi s výše slítne,
zda byl to zvuk či pouhý stín?
Jak zlatá rybka tucha kmitne
směsicí chaluh, šerem svitne
a sjede kamsi do hlubin.
101
Hloub tato nezná slunce svitů,
zde věčné přítmí, věčná tiš,
co tady tajně žije v skrytu,
jest neurčitých tuch a citů,
myšlenek nedosněných říš.
Zde rozvíjí se čárná snění
jak vábné řasy rozkvětlé,
jež pod vodou své barvy mění
a v beztvárnou se hmotu změní,
kdyby se octly na světle.
102
Kyvadlo a zrcadlo.
O půlnoci v ticho teskné
zvučí hodin kyvadlo,
v lampy zář se matně leskne
na zdi staré zrcadlo.
Hlava má se kloní, kloní,
v dlaně rukou zapadla,
jako sny se stíny honí
po hladině zrcadla.
Věčně stejný monotonní
kyvadla zvuk tichem zněl,
jako kroky nocí zvoní,
jakby někdo obcházel.
103
Jeho dech mou duši čeří,
cítím náhle velký stesk,
zrcadlo se v stínu šeří,
skoro hasne jeho lesk.
Zvolna vše se tiší, tiší,
kyvadla zvuk usíná,
stíny rostou stále bližší,
lampy plamen shasíná.
Ticho smrtelně je teskné,
stane hodin kyvadlo,
naposledy lampa bleskne,
ve tmách shasne zrcadlo.
104
Hvězdný mír.
Cosi tichem noci spělo,
zašumělo,
jako hebké vanutí
serafinských perutí.
Jakby s křídel zlaté péro
slétlo v šero,
neurčitý bledý jas
soumrakem se chvějně třás’.
Ve váze mé růže zlaté,
čarem jaté,
vydechnuly potichu
všechnu vůni z kalichů.
105
Tichá hudba vzduchem táhla,
snivě sáhla
do mé duše v smutků šer
sladkým mírem hvězdných sfer.
106
Jsou city...
Jsou city, jež se mihnou duší
a v tichém spěchu sotva vzruší
tu její šerou hlubinu,
jak pavouk vodní hladinu.
Jak stíny neviděných duchů
se dotknou duše v tichém ruchu
a tajůplném ševelu,
jak vzdušná chůze andělů.
Jak vážky stín, jak trávy vůně,
jak třtiny vzlyk u lesní tůně,
jak motýla pel na křídlech,
jak zanikání lesních ech.
107
Jen zamihnou se, jen se kmitnou,
je zrak a ucho nezachytnou,
a zmizí kdesi v zášeří,
že jim ni duše nevěří.
Jak tiše přijdou, tiše zmizí,
a vše mi vzdálené a cizí,
a jakby někdo na sklo dých’,
v obrysech splývá mlhavých.
108
Šero.
Kdos náhle moji duši stmívá,
jak jasná okna chladný dech,
a vše se šeří, všechno splývá
v mlhavých, matných obrysech.
Nejasné stíny duší spějí,
vše v kalném přítmí usíná,
a každý tón zní tlumeněji
a každé světlo shasíná.
Cos chvílemi se ještě bleskne
jak z kalných vln ryb šupiny
a opět zmizí v šero teskné
záhadné, temné hlubiny.
109
Cos chvílemi se zvučně dere
jak z šedé mlhy zvonů hlas
a opět zmlkne v hloubi šeré
a ticho v duši, ticho zas.
110
Mlčení.
Nemůže srdce stále pěti,
má rovněž chvíle mlčení,
jest srdce jako stromů sněti,
když ztichne větrů šumění.
Hluboko v modrých větví spleti
spí zlatí ptáci stuleni,
nemůže srdce stále pěti,
má rovněž chvíle mlčení.
Zář slunce, která s výše sletí,
prosvítá snící lupení,
jest srdce jako stromů sněti,
když stichne větrů šumění.
111
Proč každé chvilky líto je ti,
když pohříží se do snění,
nemůže srdce stále pěti,
má rovněž chvíle mlčení.
112
Ruce.
Lesk rukou bílý
do zlatých strun
se tiše chýlí
jak záře lun.
Na harfě bloudí
jich snivý lesk
a z hlubin loudí
tesklivý stesk.
Má duše dřímá
a harfy sten
ji zvolna jímá
v sšeřený sen.
113
A dumou tesknou
jak v zrcadle
se v srdci lesknou
ty ruce mdlé.
114
Zlatý stín.
Lampy světlo dohořívá,
šerem kmitá tlumeně,
v síni mé se zvolna stmívá,
za stínem stín tiše splývá
se stropu a po stěně.
Náhle plamen zachvěje se
v zmírajícím vzplanutí,
bledý svit se na zdi třese,
jako anděl tmou se nese,
mává zlatou perutí.
115
Jakby z této hříšné země
cosi k ráji unášel,
chvatně prchá, mizí v temně...
v shonu stínů úzko je mně,
v duši cítím stesk a žel.
116
Mimo život.
Ruch všední vřavy ke mně nedolétá,
jdu s němým pohrdáním kolem světa
a dny své trávím jako samotář,
nezemských květů čar v mé duši zkvétá,
v mém zraku svítí jiných sluncí zář.
Den za dnem jako v pohádce mi plyne
a zlaté květy snů mi denně vine
kol ubledlého čela samota,
tak parallelně žiji žití jiné
uprostřed skutečného života.
117
Kol hlavy krásy zlatou aureolu
jdu náměsíčně nad propastí bolů,
zakrytou stříbrnými růžemi,
a se své výše nepohlédnu dolů –
co jsou mi temné stíny na zemi?
118
Pavouk.
Spřádám jemné pavučiny
v síně stíny,
celou noc a celý den
tkám své duše šerý sen.
Spřádám vlákna kruhovitě
v hebké sítě
nejraději na večer,
když se okny vkrádá šer.
Neboť všechno, co je hlasné,
světlo jasné,
žití ruch a denní šum
trhá hebkou přízi dum.
119
Tiše hledím ze své sítě,
neurčitě
celý svět jak bledý stín
jeví se mi z pavučin.
120
OBSAH.
Slavnost květin:
Na jaře7
Starý sad9
Sto tisíc ptáků12
Skrytá stezka13
Motýli15
Vlčí máky17
Na hřbitově19
Modrý zvonek21
Červánky23
Vítr v zahradě25
Modrý večer27
Tajemný hvozd29
Luně31
Hudba jeseně:
Zahrada vzdechů35
Smutná láska37
Pohřeb38
Naladění40
[121]
Smutná jeseň42
Hrozny44
Podzim v lese46
Ve vichru48
U tůně50
Rudé pece52
Hudba ohně54
Deštivý večer56
Červ58
Pláč deště60
Večerní zvon62
Vodomet64
Hudba snův:
Tichá křídla69
AupielAnpiel71
Okna73
Jména žen76
Slunečnice78
Zlatý motýl80
Žaponský motiv82
Zlaté desky84
Hvězdná noc86
Jeseň v ráji88
Ukolébavka90
Mimo život:
Ozvěny95
***97
NetotýrNetopýr99
Aquarium101
Kyvadlo a zrcadlo103
[122]
Hvězdný mír105
Jsou city107
Šero109
Mlčení111
Ruce113
Zlatý stín115
Mimo život117
Pavouk119
E: av; 2004
[123]