Starý sad.

Starý sad.
Toť starý sad, jejž zlatí slunce lesky, zde není záhonů a není stezky, vše halí květy, tráva, mech a býlí, staleté stromy, jež se stářím chýlí, v chomáči květů černé větve sklání. Co všude kupolí a bílých bání, se snětí snět se v zářné klenby snoubí, v sněhové arkády a vonná loubí, nad květem květ a snětí snět se věží, z nich myriady drobných lístků sněží. 9 Vše, co se plazí mezi trávy stonky, úponky rostlin, různých svlačců zvonky, do výše stoupá, v korunách se ztrácí, a se snětí se znovu v trávu kácí jak vůní déšť a květin vodopády. A travou táhnou květů dlouhé řady, fialky modré, drobné tulipány z plamenů červánků a zlata stkány, sněženky, hořce, sněžné anemonky, narcissy bílé, rudé, žluté zvonky se tísní v zástupech a slaví sjezdy, květ vedle květu, hvězda vedle hvězdy. Nad květy míhají se sterá křídla, purpurní motýli a modrá šídla, zelené krovky brouků v slunci plají, pod tíží včel se stvoly ohýbají a na květech se zlaté vosy sluní, zmámeny slunce snem a květů vůní. Jak bílý oblak pluje vůně sady, vše pučí, bují, zvučí, zpívá tady, jásají ptáci v šerých snětí taji a skryti v trávě cvrčci cvrlikají 10 po celý den, až shasnou slunce jasy a s šerem všechny umlkají hlasy. Tu zahradou se zdvihne větru vání, zčeřené stromů koruny se sklání, kvetoucí sněti ve větru se níží, jak bílá vlna se to sadem blíží, od stromu k stromu větru van se šíří, ve vzduchu květů myriady víří, jak bílá bouř, jak sněhu vánice, a mech i tráva v bílou pláň se mění. Motýli větrem z květů vyplašeni jak bílý oblak výše k nebi letí nad rozvichřené koruny a sněti, v tom náhle vítr jejich roje schvátí a přes zahradní zeď se v dáli tratí... 11