* * *

Alfons Breska

* * *
Miluji utlumená znění, jež nepřeruší duše snění. Tajemné kouzlo lesních ruchů, jež nocí zní jak ševel duchů. Krok neznámého, který v lese po skryté stezce vzdaluje se. Ten táhlý ston, když v noční šeři vadnoucí růže vítr zčeří. Tlumený vzlyk, jímž větev hne se, než mroucí žlutý list se snese. 97 Mně milejší než píseň plesná jest ptáka zpěv, jenž tiká ze sna. Zář slunce, která listím padá a v mechu zlaté krajky spřádá. Vln hravý odlesk ve vrb stínu, když slunce svítí na hladinu. V rákosí večer vlnek lkání jak usedavé srdce štkání. Miluji vše, co záhy hyne a v neurčité šero splyne. Co ihned mizí, jen se mihne, co slovo básně nevystihne. Co nejasně se pouze tuší, když jemně vzruší naši duši. 98