Motýli.

Alfons Breska

Motýli.
Nad pěšinou, ovesništi, které čeří vánku dech, motýli se sluncem blyští ve vzduchu a na květech. Na tisíce jich tu pílí, přiletí a odletí, zlatí, modří, rudí, bílí, ze stříbra a z perletí. Kmitá, blýská v slunce plamu křídel, křídel tisíce jako svity drahokamů, zlatých jisker vánice. 15 Vše se míhá, splétá, snoubí, záře srší v letní vzduch – náhle cítím v nitra hloubi tajůplný, snivý ruch. Cítím křídla tisícerá, křidel, křídel šum a ruch, a z nich prší v srdce šera zlatý pel a barvy duh. 16