Okna.

Alfons Breska

Okna.
Jsou okna zlatá v jitřní zoři, jež první svítí v mlhy šer, a jiná jako rubín hoří v červánků záři na večer. Jsou okna snivá, která nítí tajemné světlo měsíce, že jako jasné stříbro svítí do černých stínů ulice. Jsou okna, jež své barvy mění za vlahých letních soumraků, a jimi jdou jak duší snění vidiny bílých oblaků. 73 Jsou okna, která nebe zračí a modrají se azurem, jsou okna, jež se stále mračí v hlubokém stínu ponurém. Jsou okna, kde se hvězdy tísní a mihotají v noci stín, jsou okna shaslá, plná plísní a šerých vláken pavučin. Jsou okna, která nocí plají, když všude světlo shasíná, a pozdě k ránu shasínají, když jitro svítat začíná. Jsou zimní okna oslnivá, kde na sta ledných květů jest, a na sta třpytných snětí kývá, utkaných ze stříbra a hvězd. Miluji okna, která svítí, miluji okna, jež se tmí, miluji všechna pro to žití, jež ukrývá se za nimi. 74 Pro taje, které srdce tuší, když tiše kráčím kolem nich, pro legendy, jež spřádám v duši o životech mně neznámých. 75