Ozvěny.

Alfons Breska

Ozvěny.
Co do hlubiny duši zčeří, co do snů sálá barev žárem, v mých básních jako mlhy šeříšeří, se neurčitým míhá tvarem. Zář oslnivá, jež se bleskne a jako slunce v duši padla, jen zlatým stínem se v nich leskne jak bledý odlesk ze zrcadla. Co hlaholí jak velké zvony a slavným tichem duše spěchá, jen tlumenými zazní tóny jak zvuků zmírající echa. 95 Co srdcem zpívá, co v něm zvučí, co varem stoupá žil mých stébly, co oceánem v srdci hučí, v nich slabě zní – jak moře v škebli. 96