Vodomet.

Alfons Breska

Vodomet.
Mé srdce jako vyschlý vodomet, kde píseň vody více neozve se, kol něho nešumí již ptáků let, jen chvílemi se do nádržky snese sežloutlý list a zvadlý bílý květ. Již neprocítí onen sladký děs, kdy v nitru proud mu zvučel hudbou fléten, jak stříbrný stvol stoupal do nebes a vznášel květ, jenž z diamantů spleten na slunci jiskřil; pusto, ticho dnes. 64 A když se duše nad ním nakloní, zří v hloubi spadlé květy akacií a ztuchlá vůně v tvář jijí zavoní ze žlutých listů, které dole hnijí s haluzí sváté loni, předloni....předloni... 65

Kniha Zlaté stíny (1903)
Autor Alfons Breska